Vyhlášení výsledků soutěže

14. srpna 2015 v 17:52 | Dr. Půlměsíc |  Organizační info
Dobrý podvečer,
nejprve, než se pustím do samotného vyhlašování, chtěla bych na začátek uvést pár poděkování.
Děkuji všem čtenářům, kteří soutěž sledovali a hlasovali v anketě.
Stejně tak děkuji všem účastníkům soutěže, jste ti, kdo byli pro celou tuto akci nejdůležitější.
Dále mé poděkování patří všem porotcům za jejich ochotnou spolupráci a četné rady; přičemž ještě děkuji speciálně Nočnímu Svitovi a Tulačce za velkou pomoc s organizací a své sestře Evianes i za to, že se podílela na výrobě medailí.
A zvlášť chci poděkovat Anive, která mi svou otázkou vnukla nápad celé tohle udělat.
Jsem vám všem neskonale vděčná a bez vás by se Půlměsícova literární soutěž nikdy nemohla uskutečnit.

A teď už k výsledkům.
Nejprve zde na blogu probíhala anketa, jejíž výsledky vypadají následovně:
Následně byla zveřejněna hodnocení porotců, která si můžete prohlédnout v předchozím článku.
Poté byly sečteny body od porotců (hodnota bodového hodnocení od každého porotce každému soutěžícímu mohla nabývat hodnoty 0 - 10) a body získané v anketě, přičemž každý hlas od čtenářů byl počítán za dva body, aby měli čtenáři možnost soutěž více ovlivnit.

A po sečtení bodů bylo vytvořeno pořadí.

Stupně vítězů:

Na 3. místě se umístila s 56,5 body Sherly Holmes. Gratuluji!
Zde máš medaili a diplom.

Na 2. místě, o pouhý jeden bod za prvním místem, se s 66 body umístila Gwlanche. Gratuluji!
Zde máš medaili a diplom.

A konečně, na 1. místě se umístil s 67 body Xerodoth Sigmius. Velice gratuluji!
Zde máš medaili a diplom.

Nyní ještě vyhlásím další místa.
Na 4. místě se umístila Ersie Úlfursdóttir s 53 body (zde máš diplom za účast), na 5. Maniac from Gallifrey s 47,5 body (zde máte diplom za účast) a na 6. místě Azar Dragneel s 43 body (zde máš diplom za účast).

Ještě jednou velmi gratuluji vítězům a všem vám moc děkuji, soutěž jsem si skvěle užila a doufám, že stejně tak i vy. A třeba se ještě bude pořádat příští rok druhý ročník, kdo ví.
Nyní se s vámi Půlměsícova soutěž loučí a mějte se krásně!
 

Hodnocení porotců

14. srpna 2015 v 15:10 | Dr. Půlměsíc |  Organizační info
Tak je to tady, máme tu článek, ve kterém všichni porotci zhodnotí soutěžní díla! Na začátek musím říct, že jsem byla poměrně překvapena, jak moc se názory porotců liší, nicméně považuji to spíše za pozitivní jev.
A také doufám, že nikoho ze zúčastněných neurazí kritika, jedná se čistě o naše názory.
Nyní zde vypíšu postupně všechny soutěžící, ke každému uvedu hodnocení od všech porotců. Jdeme na to!

1. soutěžící: Ersie Úlfursdóttir - Kveðja, Ísland
Dr. Půlměsíc:
Celkově na mě tohle dílo působí velmi dobrým dojmem, má svou atmosféru. Je vidět, že ti psaní jde a ráda se jím zabýváš, zdá se mi, že máš velmi dobrou představu, jak tvořit dobré a čtivé literární dílo. Máš pěkný a poetický styl, tvoje psaní je na vysoké úrovni. Líbí se mi zejména způsob, jakým děj pomalu plyne a také popisy, které jsou tam v takovém přiměřeném rozsahu - není jich přehnaně moc, nejsou nevkusně přeplácané, ale zároveň je jich tam dostatek, aby si dílo udrželo tu tajemnou atmosféru. Cítím z toho zvláštní minimalismus.
Ovšem samozřejmě je tu pár věcí, které bych vytkla.
Co se týče popisů (nejen prostředí, nýbrž například i předchozích událostí) musím upozornit na opakování slov, všimla jsem si, že v jednom odstavci se ti asi ve čtyřech větách za sebou vyskytlo sloveso "být", přičemž z toho většinou ještě ve tvaru "bylo".
A přišlo mi, že je to dílo poněkud nesouměrné - první polovina je prakticky pouze o popisech a takové té rozjímavé atmosféře, když potom náhle někde za polovinou se odehraje veškerý děj ve stručnějších a strožejších větách. Možná to měl být umělecký záměr, ale ve mě osobně to nevzbudilo úplně nejlepší dojmy - ten konec se mi zdá zkrátka uspěchaný a nesedí mi k té atmosféře první poloviny.
Bodové hodnocení: 8/10
Evianes:
Tato povídka se mi líbila. Je zde krásně popsané prostředí, povídka má atmosféru. Žádných gramatických chyb jsem si nevšimla.
Trochu mi vadí jakási nevyváženost povídky. Většinu doby se v ní v podstatě nic neděje a akce přichází až na jejím úplném konci. Navíc je oproti zbytku příběhu konec mnohem méně popsán, vše proběhne najednou, rychle. Mohl to být i záměr, ale je to něco, co mi na povídce trochu nesedí.
Ale jinak povídce nemám co vytknout, je napsána pěkně a čtivě.
8,5/10
Noční Svit:
No, čím začít? Tohle celé by byl (A pravděpodobně i je) moc pěkný prolog k něčemu většímu, avšak obávám se, že samotné mě to nezaujalo takovou měrou, jakou mě to zaujmout mělo. Chci říct - Proti tvému stylu psaní nic nemám a ty popisy se mi vážně moc líbí. Člověk se cítí, jako kdyby skutečně byl v tom chladném nevlídném počasí na Islandu, který je i přesto tak krásný. Dále má čtenář bezpochyby možnost sympatizovat s hlavními postavami, protože s podobnou situací se člověk setkává velmi často alespoň v novinách. Právě s tím mám však zároveň problém. Celé by to šlo napsat na pět řádků a děj se v těch popisech trochu topí. Je to jako předzvěst něčeho velkolepého, jenže to velkolepé tam vidím pouze napůl. Také mě trochu zarazilo, že na konci je Johana v jednu chvíli úplně na dně, ale vzápětí už vesele běží pro plakáty a usmívá se, avšak to je jen detail. Jinak se mi to líbilo, jenže ač je tvá schopnost vykreslit prostředí a atmosféru bravurní, ve výsledku mě to zaujalo trochu méně, jelikož děj za tím trochu pokulhával.
8,5/10
Michal Pošvic:
Působí to na mě hrozně pesimisticky a negativně, až to vě mně vyvolává mráz. Nicméně přenesení emocí je u literárního počinu jistě kladem.
7/10
Dr. Hannibal Lecter:
Ersie, má milá Ersie, u tebe mám jediný problém. Já nemám moc ráda tenhle styl psaní. Přiznávám, že tvá povídka není špatná, ale tentokrát bych pokračování neuvítala. Při čtení mi poměrně dlouho nedocházel vztah hlavních postav. Každopádně, nechcI psát jen ve zlém. Musím ti pochválit námět. Bodově bych tuto povídku hodnotila 6/10 možných bodů.
The Wanderer of Gallifrey:
Mezi hlavní přednosti povídky patří především dobrý styl psaní a znalost Islandu (a islandštiny). Příběh tak působil poměrně autenticky. Zápletka byla snadno pochopitelná a jasná, což je taky plus. Na druhou stranu mi přijde, že celkově byl děj více či méně o ničem. Jistě, těžká životní situace a dávání sbohem domovině je téma, ze kterého se dá vytěžit dobrý příběh, ale tady nebylo až tolik využito. Čtenářovi se mohlo zdát, že je od začátku téměř jasné, do jakého konce děj směřuje, nestalo se nic nečekaného ani vzrušujícího. Říct, že to bylo nudné, se zdá být až příliš troufalé, rozhodně si ale myslím, že se zápletka dala využít i zajímavěji. Dávám tedy 7/10.

2. soutěžící: Xerodoth Sigmius - Turista
Dr. Půlměsíc:
Toto dílo hodnotím jako neskutečně zajímavé a po všech směrech fascinující. Stylu psaní nemám prakticky co vytknout, působí velmi profesionálním dojmem, připomíná mi něco mezi hořkou komedií a Pratchettem. Tvoje práce se slovy a výrazy je skvělá, každá věta tohoto slohového útvaru v sobě má něco, co bych nejspíš nazvala satiristickým kouzlem. Napadá mě, že to v sobě má něco trochu z fejetonu.
Samotná myšlenka díla je hluboká a šokující, obsahuje v sobě dekadentní filozofii, která dokáže přitáhnout pozornost, vtáhne čtenáře do sebe a donutí jej nad celou myšlenkou dlouze přemítat.
Jediné, co mi snad trochu nesedlo, byl způsob, jakým se většina díla odehrává v dialogu, ale to už je pouze můj osobní pocit. A ze začátku pro mě bylo trochu těžké se dostat do děje, chvíli trvalo, než mě to začalo opravdu bavit.
Pokud ovšem odhlédnu od svých subjektivních dojmů, nemám co vytknout.
Bodové hodnocení: 10/10
Evianes:
Tato povídka mě opravdu zaujala. Nikdy jsem nic takového nečetla, musím říct, že je zcela originální. Nápad je to opravdu skvělý a provedení také povedené. Vše je zde pěkně vysvětleno, včetně toho, jak je možné, že mohou dýchat (nad tím jsem mimochodem přemýšlela, než jsem se dostala k odpovědi). Je to trochu šokující, trochu děsivé, trochu depresivní, trochu absurdní. Ale líbí se mi to. Nemám co vytknout.
10/10
Noční Svit:
Nemám moc co vytknout, takže asi začnu i skončím chválením. Zaprvé je to fakt neskutečně nápadité, originální a dobře promyšlené. Nemyslel jsem si, že se tu s něčím takovým setkám, protože mi připadá, že většina témat už je v dnešní době tak nějak okoukaná a není velká šance setkat se s něčím takovým. Zadruhé je mi sympatický tvůj způsob psaní. Na začátku se to sice podle mě trochu vleklo, ale poté děj upoutal mou pozornost a tvá schopnost vylíčit některé věci tak trochu očima škarohlída se mi též líbí. Možná bych jen vytkl menší plochost postav, což sice nejspíš bylo záměrné, ale oba byli tak nezajímaví, že jsem se oně také přestal v průběhu čtení zajímat. Navzdory všemu, co jsem tu napsal, tohle bohužel není úplně můj šálek čaje a připadá mi, že tomu něco chybí. Možná sem tam nějaké to odlehčení a všednost.
9/10
Michal Pošvic:
Docela složité na představení a pochopení. Hodně filosfický, číst toho víc, asi z toho dostanu schízy..:D 7/10
Dr. Hannibal Lecter:
Xerodoth a jeho Turista je posledním dílem, do jehož čtení jsem se pustila. Přiznám se, že tohle dílo ve mne moc emocí neprobudilo. Popravdě, při začátku jsem se v textu nemohla příliš dobře orientovat. Nevím kde jsem nalezla tuhle spojitost, ale podobné pocity ve mě vzbudila Svatební košile od Erbena. Tohle dílo není úplně pro každého. Upřímně bych si tuhle povídku ke čtení nevybrala i mé bodové hodnocení 5/10 možných.
The Wanderer of Gallifrey:
Na svůj nepříliš dlouhý rozsah byla v povídce rozvedena docela impozantní myšlenka. Poměrně nevinný název, čtenáře zápletka minimálně trochu vyvede z míry. Jazyk a styl psaní je přirozený, nesnaží se být ani příliš vážný, ani příliš familiérní, přesně se hodí k celkovému nádechu díla. Vše je rozvinuto přiměřenou rychlostí, děj se nikam nehrne, ale zároveň se zbytečně neoddaluje rozřešení, vše je dostatečně zakončeno, ne useknuto ani příliš otevřené. Dávám 10/10, opravdu se mi příběh líbil.

3. soutěžící: Maniac from Gallifrey - Hořící sen
Dr. Půlměsíc:
Musím řict, že sis pro svoje dílo vybral poměrně složité téma, nápad zachytit intenzitu bojiště je velmi ambiciózní. Myslím, že se ti to v jistých ohledech povedlo - má to atmosféru a "šlape" to, děj má rychlý spád a je přesvědčivý.
Nicméně, jsou tu podstatné věci, které bych vytkla.
Především ze začátku to na mě působilo velmi zmateně, musela jsem si to přečíst dvakrát, než jsem se byla schopná zorientovat v tom, kdo je kdo. Na můj vkus se tam najednou objeví příliš mnoho postav, které nejsou žádným způsobem představeny, proto jsem v nich pak měla dost zmatek. A také bych rozhodně doporučila psát přímou řeč na nový řádek, běžně se to tak dělá a rozhodně to výrazně pomůže s orientací v textu.
Dále mi tam hrozně chybí nějaké popisy, které by tam určitě být mohly. Chápu, že přehnané popisy například prostředí nejsou dobré pro rychlé plynutí děje, ale i přesto myslím, že sem by se jich pár rozhodně hodilo. Určitě se by to pak lépe četlo, dílo by působilo výrazně umělečtějším dojmem a bylo by schopno čtenáře lépe vtáhnout dovnitř.
A co trochu souvisí s těmi popisy, je druh vět, který při psaní užíváš - téměř všechny jsou věty jednoduché a většina z nich je krátká a holá. Působí to na mě značně trhaně, chtělo by to nějaká souvětí nebo aspoň rozvité věty.
Na závěr bych ještě chtěla upozornit, že tam máš několik gramatických chyb. Není jich moc, ale doporučuji si díla po sobě pečlivěji číst, aby ses jich pro příště vyvaroval.
Bodové hodnocení: 6/10
Evianes:
U této povídky se mi líbí nápad. Některé pasáže jsou napsané opravdu pěkně.
Celkově na mě ale povídka působí takovým zmateným, neuspořádaným dojmem.
Ze začátku pro mě byl trochu problém zorientovat se v přímé řeči. Pro přehlednost bych ji příště dala vždy na nový řádek, takto je nepřehledná a je těžké pochopit kdo co říká. Dále se mi zdá, že se v povídce vše odehrává tak nějak moc rychle, bez jakéhokoli podrobnějšího popisu. Člověk sotva stačí vstřebat, co se vlastně děje. Přišlo by mi lepší zastavit se u každé události a věnovat jí o něco delší pozornost. Možná byly krátké věty a minimální popis snahou o rychlý spád děje, ale přece jen by se to dalo udělat o něco lépe.
Ale jak už jsem psala na začátku, některé části se mi líbí. Jen jako celek to moc nefunguje.
6,5/10
Noční Svit:
V tomhle případě asi začnu kritikou. Hlavně ze začátku se mi děj zdál trochu zmatený, což se sice časem napravilo, avšak stejně jsem se nemohl zbavit dojmu, že to je celé zvláštně uspěchané. V jednu chvíli Jeren stál před živým skřetem a v druhé větě už byla jeho smrt popsána tím, že hrdina sekl a jemu ulítla hlava. Opravdu bych uvítal spíš kratší dějovou linku a větší prostor pro popisy, protože se mi většina vět zdála na tohle trochu chudší. Sem tam byly zpřeházené uvozovky a opakoval jsi slova tam, kde to nebylo úplně nutné, takže se mi to bohužel celé trochu hůře četlo. Na druhou stranu se mi děj jako takový líbil a atmosféru to nepostrádalo. Dovedu si představit, že vojáci ve středověku vskutku mluvili tak, jak jim lidově řečeno zobák narostl a kupodivu se mi to i líbilo. Taktéž bych vyzvedl to, že jsem měl možnost sympatizovat s hlavním hrdinou a rozhodně to nebylo neosobní. Vlastně bych i rád věděl, co se událo na cestě, na níž se vojáci vydali, ale kvůli věcem zmíněným výše bych se přiklonil k trochu nižšímu hodnocení.
7/10
Michal Pošvic:
Místy mi to přijde, co do češtiny, trochu chaoticky napsané, ale příběh je to docela sympatický. 7/10
Dr. Hannibal Lecter:
Maniak z Gallifrey mě svou prací překvapil. Ovšem mile překvapil. Jak jsem dočetla celé jeho dílo, čekala jsem jen na jednu věc - pokračování. Hořící sen je docela poetický název a abych pravdu řekla, ze začátku jsem se bála, co se to vlastně chystám číst. Ale jsem ráda, že jsem to udělala, četla dál a proto je mé hodnocení 8/10 možných.
The Wanderer of Gallifrey:
Mezi hlavní nedostatky povídky patří především rozčlenění na odstavce. Nebo možná spíše nerozčlenění. S každou novou promluvou nějaké postavy by měl přicházet nový odstavec, kupříkladu začátek byl však i navzdory hojné přímé řeči jednolitý text. Také se vyskytlo pár pravopisných chyb a někdy děj působil možná až příliš chaoticky. Dílo však bylo napsáno dobře, styl psaní odpovídal atmosféře, promluvy postav vše hezky oživovaly. Čtenář byl vržen přímo do děje, což je vždycky dobrý tah. Dávám tedy 7/10.

4. soutěžící: Gwlanche - Klec
Dr. Půlměsíc:
Fascinující a skvěle napsané. Hrozně moc se mi líbí tvoje popisy a metafory, všechna ta přirovnání a básnická vyjádření. Má to svoje kouzlo a dokáže to zaujmout. Dílo rovněž obsahuje hodně hlubokých myšlenek, ovšem skrytých pouze ve zvláštních náznacích, takže nepůsobí přehnaně těžkým a vážným dojmem, ale zároveň přiměje člověka k zamyšlení. Jsem přesvědčena, že každý si v tom odhalí něco trochu jiného, zdá se mi žo jako přesně ten typ díla, který si může čtenář vyložit způsobem, jež je mu nejbližší.
Také se mi líbí charaktery, které se v díle vyskytují, ačkoli nejsou nijak konkrétně popsané, kontext o nich vypovídá hodně, a snadno se mi sympatizuje s hlavním hrdinou.
Pochybuji, že bych našla něco, co by se mi chtělo vytknout; snad jen, že jsem v díle našla pár vyjádření, která mě trochu zarazila a svým způsobem mi tam úplně neseděla, ale to je pouze můj dojem.
Bodové hodnocení: 10/10
Evianes:
Tato povídka se mi opravdu líbila. Nejsem i jistá, jestli jsem ji zcela pochopila, ale je napsána nádherně. Je takový zvláštní, nutí mě k zamyšlení. Připadá mi mnohem delší, než doopravdy je. Líbí se mi zachycení atmosféry, myšlenek hlavního hrdiny i popis tajemné ženy. Jsou zde dobře zvolená slova, fascinuje mě opakující se pojem "muž mého formátu" který je v povídce velmi nejasný.
Této povídce asi nemám co vytknout.
10/10
Noční Svit:
Vážně nevím, jak jsi to udělala, ale něco tak dobrého už jsem dlouho nečetl a přesně takhle nějak si povídku do soutěže představuji. Všechno, co jsi napsala, do slova a do písmene stačí. Neměnil bych na tom naprosto nic, protože takhle je to dokonalé. Délka se mi vzhledem k ději zdá adekvátní, tvé popisy vystihují všechno, co by vystihovat měly a myšlenky vězně mě uchvátily. Zdá se být tak paranoidní, ale přesto je realista. Celé to působí dojmem, že máš své dílo plně pod kontrolou. Dokonce to má i rozuzlení. Je vážně působivé, jak poslední věta podtrhla celý děj - Vězeň v kleci sice není svobodný, ale paradoxně ho právě tato klec chrání před okolním světem. No, asi nezbývá než dodat, že ti přeju výhru, protože si to podle mě zasloužíš.
10/10
Michal Pošvic:
Hezky napsané, ale ten příběh mě moc nezaujal. 6/10
Dr. Hannibal Lecter:
Dílo, které se skrývalo za názvem Klec jsem zhltla opravdu jedním dechem. Bála jsem se zastavit, jako by snad něco mohlo změnit původní text. Nemám slov. Tohle jsem hledala. Snad ani žádná další slova nejsou potřeba, mé hodnocení je jasné - 10/10 možných.
The Wanderer of Gallifrey:
Tato nejkratší zaslaná povídka byla opravdu nádherně psaná. Věty byly rozvinuté, vše krásně popsané, slovní obraty vůbec ne nudné a prostředí děje mělo tak možnost na čtenáře více dolehnout. Nebylo těžké se vžít do postavy, představit si její okolí, myšlenky i pocity. Bohužel mi však přijde, že konec přišel příliš brzy na to, aby měl příběh nějakou pointu. Vlastně se vůbec nedozvídáme, co se přesně stalo, ani proč postava náhle nabyla přesvědčení, že ví, která je ta správná strana mříží. Strhávám dva body z maxima kvůli, podle mě, nedokončené myšlence.
8/10

5. soutěžící: Sherly Holmes - Dnes večer neusínej
Dr. Půlměsíc:
Krásné dílo, které se mi zdá být tak lyrické, že je téměř básní v próze. Umíš skvěle pracovat s popisy a navodit jimi tu správnou atmosféru. Je v tom zvláštní melancholie a všechno to líčení vzpomínek mi připadá velmi zdařilé.
Také musím pochválit způsob, jakým pracuješ s charakterem hlavní hrdinky - působí neobyčejně reálným dojmem, je pro mě snadné ji brát téměř jako skutečného člověka a zdá se mi, že ve čtenáři vyvolává takový zvláštní pocit blízkosti, jako kdyby ji téměř znal.
Rozhodně je vidět, že je ti psaní velmi blízké a určitě dost přesně víš, jakým způsobem tvořit literární dílo. Jediné, co bych tomuto dílu snad mohla vytknout je, že víceméně nikam nespěje, nemá žádné výrazné vyvrcholení ani hlavní myšlenku, která by jej celé prostupovala, nebo se třeba ukázala na konci. To mi tam trochu chybí.
Mimochodem, ještě mimo hodnocení by mě zajímala jedna věc - v jaké zemi se to odehrává? Hodně jsem nad tím přemýšlela, ale pořád na to nemůžu přijít... Zdálo se mi to asi nejvíc na Česko, ale zase se tam vyskytlo jméno Anne, takže nevím. Vážně by mě to zajímalo, takže by mě docela potěšilo, kdybys mi to nějak dala vědět, je jedno, jestli na ask, nebo sem do komentářů. Díky :D
Bodové hodnocení: 9/10
Evianes:
Na této povídce se mi líbí popisy. Snadno si dokáži představit zničený dům a jeho atmosféru. Dále je zde krásně zachycen kontrast mezi minulostí a současností. Líbí se mi, jak se dívka v představách vrací do hezčích dob a předstírá, jako by nebyly jen minulostí.
Jen jsem neustále čekala, co bude v té tajemné krabičce. To už se asi nedozvím, ale příběhu to vůbec nic neubírá.
Některé věty v povídce se mi sice úplně nelíbí, ale jinak nemám co vytknout.
9/10
Noční Svit:
Opět jsem nadšený, i když máš zkrátka trochu smůlu v tom, že ač je v soutěži "pouze" šest povídek, všechny se mi hodně líbí, takže o nějakou tu půlku bodu přijdeš. Začnu chválou - Děj mi připadal hned od začátku dostatečně zajímavý na to, abych se těšil, co bude dál. Kam se hlavní hrdinka ještě podívá? Co se tam bude skrývat? Velmi mě bavily flashbackové vzpomínky na život v útulném domě před nálety Němců spojené s křehkostí a jistou naivitou dívky. Celé to působilo lehce, mile, přirozeně a přeci smutně, což bylo jistojistě tvým cílem. Zanechalo to ve mně takový hezký pocit a spojení s tím, co cítila hlavní postava. Vžil jsem se do ní. I její monolog v jídelně se mi díky této skutečnosti moc líbil. Mám snad jedinou výhradu - Zdálo se mi to trochu neukončené a nebylo tam žádné vyvrcholení, u kterého bych si řekl "Páni, to byla ale příjemná tečka za celou povídkou". To je ale spíš věc názoru. Jinak ale rozhodně palec nahoru a jen tak dál!
9,5/10
Michal Pošvic:
Vůbec bych se nedivil, kdyby se takovéhle věci po 2. sv. v. opravdu děly, zajímavé pojetí. 6/10
Dr. Hannibal Lecter:
Práce Sherly Holmes mě také potěšila. Viděla jsem to celé před očima, vžila jsem se do té dívenky. Opět jedno z děl, které je čtivé, pěkně psané, nemusela by se za něj stydět ani moje vybíravá učitelka češtiny. Už mi chyběl jen někdo, kdo by mi to před spaním předčítal. Sherly, moc Ti děkuji, proto je mé hodnocení 9/10 možných.
The Wanderer of Gallifrey:
Když jsem začala číst a udeřily na mě ty suché věty v přítomném čase, trochu jsem se zalekla. Nicméně se hned vzápětí ukázalo, že jsem vůbec neměla čeho. Kontrast vzpomínek a reality byl opravdu pěkně zřetelný, po stylové stránce i velice zdařeně psaný. Možnost poznávat hlavní postavu především prostřednictvím její řeči a myšlenek, ne jen nějakým popisem, ať už od nezávislého vypravěče či ostatních postav, byla též velkým pozitivem. Konec mě bohužel trochu zklamal, doufala jsem, že se dozvíme, co bylo v oné krabičce. I tak však dávám 8/10, dílo bylo rozhodně povedené.

6. soutěžící: Azar Dragneel - Noc
Dr. Půlměsíc:
Je vidět, že o psaní určitě něco víš, moc se mi líbí všechny tvoje popisy, byť jsou stručnější i práce s různými výrazy a adjektivy. Věty tohoto díla ve mě vyovlávají poměrně profesionální dojem, myslím, že tvůj styl psaní je na velmi slušné úrovni.
Ovšem je tu pár věcí, které bych vyčetla, některé z nich mi hodně ztěžovaly čtení díla. Navzdory tomu, že samotný tvůj styl je skvělý, působí to na mě velmi útržkovitě, spíš jako takové jednotlivé scény dané dohromady. Špatně se mi mezi nimi hledají souvislosti a nedokázala jsem si z nich vytvořit nějaký celkový obraz příběhu i prostředí, kterého bych se mohla držet. Děj se mi zdál nesouvislý, připadá mi, že místy ho to postrádá a k něčemu konkrétnějšímu to začíná směřovat až na konci v posledních několika odstavcích. Dílo je takové nerovnoměrné, zdá se mi myšlnekově velmi těžko uchopitelné a ne dostatečně plynulé.
6,5/10
Evianes:
Tato povídka na mě působila takovým roztrhaným, lehce zmateným dojmem. Trochu mě rušilo, jak na sebe jednotlivé části v podstatě vůbec nenavazovaly a měla jsem trochu problém pochopit, o co vlastně jde.
Ale poslední část povídky, kde hledají poklad, se mi líbila. Až jsem litovala, že skončila takhle brzy, moc by mě zajímalo pokračování.
Celkově se mi tedy líbí nápad, jen bych celý příběh trochu více sjednotila.
7,5/10
Noční Svit:
U tebe mám opačný problém než u Ersie. Věřím, že umíš dost dobře psát, avšak bohužel ti tohle celé nějak nesedlo. Ze začátku jsem vůbec nechápal, o co ve tvé povídce jde a byl jsem z toho lehce rozpačitý. Vážně nevím, jestli jsem pouze já tak tupý, ale z první věty jsem vážně nevydedukoval, že ve tvém světě z nějakého důvodu neexistuje den a celé mi to došlo až v druhé polovině děje (A tím pádem mi nejprve unikla i pointa celé první části, což je škoda). Přišlo mi to jako součást knihy, která je však naprosto vytržená z kontextu a rozkouskovaná na nic neříkající úsečné části. Možná i proto jsem na konci nepochopil, proč Anna při vykopávání pokladu omdlela kvůli nedostatku kyslíku. No, to bychom měli všechno negativní za sebou. Jinak se mi ten nápad s věčnou nocí moc líbil, ale zkrátka to je trochu nešťastně pojaté. Postavy byly sympatické též a kdyby to celé sem tam neztrácelo dech, určitě by i mé hodnocení znělo o něco pozitivněji. Koneckonců se mi to i přes veškeré rušivé elementy líbilo.
8/10
Michal Pošvic:
Ze začátku docela nudný děj, potom to šlo, ale celkově mi ten děj nepřišel zajímavý, možná v pokračování by to bylo zajímavější, ale tenhle úryvek moc ne. 5/10
Dr. Hannibal Lecter:
Azar a jeho Noc. Tady se upřímně ztrácím v časové posloupnosti. A jako u Ersie, tenhle styl psaní není úplně pro mě. To je ale už o stránce vkusu, ne o příběhu jako takovém. Občasně si přijdu jako detailista a vyhledávám v povídkách realitu. V konečné části jsem našla trochu děje, což mi u začátku chybělo, ale nemyslím si, že kyslíková maska v batohu hraje stejnou píseň s realitou. Co se týče bodové hodnocení, za mě 4/10 možných.
The Wanderer of Gallifrey:
Trochu mi vadila přemíra tří teček. Každý je někdy rád použije, často se opravdu hodí a podtrhnou dané sdělení, ale když jsou použity pětkrát za jednu stránku, začne to čtenáři trochu lézt na nervy. Rozčlenění na odstavce mi též úplně nevyhovovalo. Proč bylo třeba otáčení vypínače rozdělené na dva odstavce je mi doteď záhadou. Myšlenka věčné noci se mi sama o sobě dost líbila, přišlo mi ale, že se z ní dalo vyždímat trochu víc. Smysl konce mi pořád uniká, přijde mi, že se vlastně nestalo nic, co by příběh nějak ukončovalo. Navíc je zde strašně moc neznámých, čtenář neví, proč vlastně postavám došel kyslík, co si chtěly říct. Nicméně dávám 6/10, především tedy díky myšlence příběhu, dobrému pravopisu a některým opravdu povedeným frázím ("Žije v podkroví, ale jako by byl ve sklepě. Celý svět žije ve sklepě.").

Konec hlasování

13. srpna 2015 v 20:48 | Dr. Půlměsíc |  Organizační info
Tímto oficiálně ukončuji možnost hlasovat v anketě.

Zítra, pravděpodobně někdy okolo poledne či po poledni, budou zveřejněna hodnocení porotců a následně vyhlášeny výsledky soutěže.
Děkuji všem čtenářům, kteří v anketě hlasovali.
 


Hlasování

6. srpna 2015 v 15:27 | Dr. Půlměsíc |  Organizační info
Veškeré soutěžní práce jsou uveřejněny v této rubrice, odkazy na jednotlivé články s nimi najdete v postranním menu na levé straně.

Pod tímto článkem je anketa, ve které můžete dát hlas svému favoritovi. Anketa bude probíhat přibližně týden, čili asi tak do 13. srpna (čtvrtek), ale nevylučuji, že se termín uzavření může změnit o několik dní, ovšem s největší pravděpodobností by se měnil na termín pozdější, ne dřívější.

Všem soutěžícím přeji hodně štěstí a čtenářům přeji příjemné počtení!

__________________

13. 8. 2015 20:46
Hlasování bylo uzavřeno a anketa od článku odebrána.

6. soutěžící: Azar Dragneel - Noc

6. srpna 2015 v 15:05 |  Soutěžní práce
6. soutěžící
Název: Noc

Byla noc, jako je vždycky noc. Dnešek byl však čímsi výjimečný: lidé se vypravili do města a slavili. I on stál právě teď venku, v přecpané uličce mezi trhovými stánky. Bylo horko a dunivá hudba v něm vzbudila představu, že je na slavnosti divochů. Stánkaři směňovali bohatství domorodců za tretky a sluneční brýle… Zatoulal se v myšlenkách, takže přeslechl otázku.

"...anebo je to blbé? Co myslíš?"
"Ale ne, v pohodě," odpověděl a pak si všiml, že Anna váhala mezi dvěma typy brýlí. Volba padla na okázale velké brýle, jaké nosí piloti. Koupil si jedny i pro sebe a podíval se do zrcadla. Připadal si jako kocour v botách, až se musel usmát.
"Pojďme," usmála se také a vykročila směrem k dómu.

Uprostřed areálu se proti černé obloze rýsovala velká, elegantní stavba připomínající obrovské bílé vejce. Pomalu se spolu s davem dostali ke vchodu, pomocí náramku přes turnikety... Uvnitř je zprvu oslnilo jasné světlo. "Podívej!"

Naproti vchodu stála řada živých stromů s papírovými ozdobami ve větvích. Celý vnitřek "vejce" tvořil velké prostranství: byl tu trávník a park, v dálce zahlédl koupaliště... A všude kolem procházeli lidé, někdo hrál hry, jiní jen seděli v trávě. Nasadil si své nové brýle a zaklonil hlavu. Přes mírný vánek bylo uvnitř celkem horko; nahoře se honily mraky na umělé obloze. Mezitím Anna studovala orientační tabuli.

"Ovocný sad - myslíš, že se tam dá natrhat ovoce?" uvažovala nahlas.
"Pokud jo, tak tam budou davy..."
"Nevadí, pojďme se alespoň podívat!"

S těmi slovy vyrazili po štěrkové cestě směrem k sadu.

- - -

Když dorazil domů, byla už pozdní hodina. Alespoň se nemusel vidět s rodiči, když už. Potmě se vkradl nahoru po schodišti do svého pokoje, zavřel za sebou dveře a až pak rozsvítil. Sáček se třemi jablky postavil na stůl. "Nejdražší jablka v životě," proběhlo mu hlavou.

Pohled mu padl na stolní kalendář, kde byl červeně označen dnešní den a u něj připsaný čas schůzky. Přejel očima na konec týdne, na pátek, u kterého nebylo nic, jen pečlivý pozorovatel by si všiml malé tečky v rohu...

Svlékl si kalhoty a padl zády na postel. Ve střešním okně byla vidět žlutá světla velkoměsta a za nimi jednolitá tma oblohy. Až se probudí, přivítá ho stejný pohled, jako pokaždé. Žije v podkroví, ale jako by byl ve sklepě. Celý svět žije ve sklepě.

Vybavila se mu scéna z jeho narozenin. "Dvě vstupenky na Slavnosti světla!" říká máma vítězoslavně. "Jděte s Annou, tam uvnitř je to prý úžasné." Převalil se zády k oknu a zabořil tvář do polštáře. Nejlepší den, jaký kdy viděl, byla pouťová atrakce.

Vstal a odložil si na stůl sluneční brýle, které měl doteď pověšené za límec. Přemýšlel o dědovi; ten pamatoval lepší časy. "Jak jsi to zvládnul, v téhle naší tmě? Celá léta… Půl století…!" Chtěl pokračovat, ale došel mu dech.

Vrátil se k posteli a usnul bezesným spánkem.

- - -

Byla páteční špička a doprava prakticky stála. Vedle po ulici chodili lidé, neomezovaní zacpanými silnicemi; za nimi svítily výlohy obchodů a neonové poutače. Pomyslel si, že měl zaparkovat na místě a ne někam jezdit; tohle je nejméně na hodinu.

"Ahoj! Co ty tady děláš?" zeptal se povědomý hlas.
"Anno?"
Ohlédl se směrem k chodníku, kde teď opravdu stála Anna.
"Co je to?"
"Byl jsem si koupit skútr, ještě k těm narozeninám."
"Ani ses nezmínil!"
"Vážně? Myslel jsem, že jsem ti to říkal… Počkej, když už jsi tady, mohla bys pro mě něco udělat?"
"Povídej."
"Rodiče jednou na víkend pryč, řekl jsem, že budu u tebe… Ale potřeboval bych si něco zařídit..."
"Děláš si srandu?"
"Co?"
"Co si chceš s tou motorkou jako zařizovat?"
"Na tom nesejde..."
"Vůbec se mi to nezdá."
"Ale prosím tě. Stačí, když..."
"Stačí, když mě vezmeš s sebou. Jo."

A do háje.

"Cože? Ne, promiň... Vážně musím jet sám..."
"Vědí tvoji rodiče vůbec o té motorce?"

- - -

Od chvíle, kdy odbočili z hlavních tahů, už na silnici nepotkali vůbec nikoho. Kužel předního světla ukrajoval donekonečna ubíhající vozovku a prašnou zem vedle ní. V dálce bylo tušit obzor, temný obrys proti nepatrně světlejší obloze. Jedinou orientaci dávala mapa svítící na čelním skle. Vzduch kolem byl řídký, jako na horách.

"Nikdy jsem nebyla takhle… daleko."
"My sem jezdili každý rok."
"A co bude teď?"
"Teď to tam nechají svému osudu."
"Ty… Ty bys tam chtěl žít?"
"Ne, asi ne."
"Tak proč tam jedeš?"
"Myslím si, že by mu to udělalo radost. A navíc, nikdy jsme nenašli jeho poklad."
"Jaký poklad?"
"Jen pár věcí z mládí, fotky a tak. Je to tam zakopané, jenomže on si na stará kolena už nemohl vzpomenout, kde. Nikdy jsme to nenašli."

Po další hodině dorazili do cíle. Cesta se svažovala mírně dolů a světlo skútru se zastavilo na plechových vratech. Oba sesedli a Anna si rozsvítila na cestu.
"Hmm, žádný signál..."
"Nic tu není, jen generátor. Bude vypnutý, ale ještě by měl fungovat."

A skutečně, po otočení vypínače v hale dům ožil a rozsvítila se světla. Sedli si do křesel v obýváku a batoh položili na stůl. Přivírala se mu víčka, zatímco oči Anny běhaly po policích s knihami a obrazech se starožitnými rámy.
"Musím si trochu odpočinout, za chvíli tady snad bude lepší vzduch. Klidně se porozhlédni kolem, jestli chceš."
Anna mu věnovala pohled, ale nakonec odešla zkoumat starý nábytek.

V dílně se našla lopata i svítilna na čelo.
"Děda říkal, že to tam není, ale vždycky jsem měl podezření na jeden kámen kousek odsud. Je prostě nápadný."
S rozsvícenou baterkou vyrazili ven do tmy. Stezka vedla po holé, drolící se hlíně. Ani stopy po zelené trávě ze Slavnosti světla…
"Tvůj děda ještě pamatoval, když to tady vypadalo… jinak?"
"Jo. Říkával, že se narodil ve dne."
"Co dělal?"
"Byl v rádiu. Když ho vyhodili, přestěhoval se sem."
"A babička?"
"Ta nechtěla z města; nějak se kvůli tomu rozkmotřili a už to tak zůstalo."

Právě míjeli kraj lesa. Anna se zarazila a křečovitě mu sevřela paži.
"To… to..."
Přejel svítilnou zleva doprava a mezi pahýly stromů se rozběhly stíny. Zbytky kmenů byly nízké, připomínaly nekonečné řady němých postav. Většinu z nich porostl lišejník. Na fotografiích vypadají neškodně; zblízka je to jiný pocit.
"Neboj se, to jsou jen stromy. Už jsme skoro na místě."
Anna se ho stále držela a rychle oddechovala. Chtěl ji trochu rozptýlit.
"S dědou jsme si psali dopisy. Myslím opravdové dopisy, na papíře v obálce! Pošta do vnějších oblastí už nedoručuje, tak si děda pronajal robota. Pár vrtulí, byla to hotová poštovní holubice...," zasmál se.
"Možná už chápu, proč si s ním babička nerozuměla," usmála se i Anna.
"Dělal věci po svém, ale byl to úžasný člověk. Škoda, že už ho nemůžeš poznat. Každé léto jsme sem jezdili a hledali ten jeho poklad."
"Byla to taková vaše hra, že?"
"Ty si myslíš, že to celé bylo jen na oko?"
"Asi byste ten poklad už našli, kdyby tu někde byl, ne?"
"Podívej, támhle je ten kámen. Přesvědčíme se."

Kousek od pěšiny stál balvan, trochu připomínající pyramidu. Položil batoh na zem, rozložil vedle něj druhou svítilnu a vyrazil s lopatou prozkoumávat půdu. Anna chvíli nervózně postávala a rozhlížela se na všechny strany, nakonec se posadila.

"Hráli jsme si s dědou odnepaměti, takže když mě poprvé napadlo to, co tebe, hned jsem to zavrhl. Přece by mě nevodil za nos! Nezdá se mi, že by si to celé jen vymyslel, takový on nebyl," řekl a odhazoval první lopaty hlíny. Byla to dřina.
"Podle mě ten poklad existuje a chtěl mi ho někdy ukázat, jenže se toho už nedožil. Pokud je to pravda, dost možná je zrovna tady," pokračoval.
"Snad chtěl, ať ho najdu až po jeho smrti. Ukryl ho tady, ale nechtěl ho znovu najít. Jsou tam věci z doby, kdy celý svět vypadal jinak. Život, který by ho čekal, kdyby se nepropadl do tmy..." Otřel si pot z čela.
"Nikdy jsme nezažili nic jiného, přesto mívám pocit, že se mi stýská. Že tohle všechno je špatně. Přišel jsem na scénu, ale opona už spadla. Není kam jít, všude je jen tahle noc… kde ani hvězdy nejsou…" Sevřel pevněji lopatu a zkusil kopat dál.
"Říkalas, že se ti cesta sem… vůbec nezdá… Mně... se taky nezdá… Možná proto... jsem... sem... jel…"
Řídký vzduch ho nutil lapat po dechu a zmocňoval se ho spánek. Ještě párkrát nazdařbůh uhodil lopatou do země, když vtom se ozval kovový zvuk.
"Slyšíš... Anno...? Přece jen... to tady... je..."
"Anno?"
Žádná odpověď.

Otočil se a spatřil její bezvládné tělo ležet přes cestu.
Doklopýtal k batohu, vyndal kyslíkovou masku, nadýchl se a přiložil ji Anně.
Když přišla k vědomí, držel ji v náručí a mluvil cosi nesouvislého; však na očích mu viděla, co všechno chce říct.

5. soutěžící: Sherly Holmes - Dnes večer neusínej

6. srpna 2015 v 15:02 |  Soutěžní práce
5. soutěžící
Autor: Sherly Holmes (http://ask.fm/HolmesSherly)
Název: Dnes večer neusínej

Podívám se z okna na temnou oblohu. Schoulím se do malého klubíčka v rohu starého domu, ve kterém jsme kdysi bydleli. Cítím na tvářích, jak mi stékají pomalu slzy. Jsou teď to jediné, co mám. Zaposlouchám se do zvuků noci, které tam proudí skrz vysklená okna. Popotáhnu a cítím, jak se valí další slzy. Mám na to celou noc. Mohu brečet. Dříve jsem se styděla a dusila to v sobě, ale teď, po tom, co jsem zažila, vím, že to není projev slabosti, ale projev síly. Meluzína kvílí okny a dělá mi společnost. Slyším, jak z dálky odbíjí hodiny. Bim. Bam.
Seberu se ze země, s dalším odbitím se cítím silnější. Představím si dům, jakým býval, ne jakým je teď. Dům je velký a je stále, i když je poškozený mnoha dopady bomb německých vojáků, krásný. Nedělá ho krásným omítka, ale to, kdo v něm býval. Tady dříve bydlela moje rodina. Ta velká rodina, jejíž posledním zástupcem tady na Zemi jsem já. Pomalu kráčím chodbou a každému pokoji, místnosti, věnuji laskavý pohled. Nevidím tu prach a spálené věci, ale bující život. Tady vždycky stála Anne. Tady zase Eva. Nahlas vyslovím zdvořilý pozdrav a ukloním se, tak, jak mě to kdysi učila maminka a chůva.
Dírou ve střeše způsobené od výbuchu sem proniká ledové měsíční světlo. Slabé paprsky dopadají na zem. Vyjdu ven velkému měsíc vstříc. Obejdu dům, představím si, jak jsem sem jako malá přijížděla kočárem kolem kašny, která byla před hlavním vchodem. Vždycky, když někdo přijel z cest, jsem stála tamhle na tom místě. Jdu, stoupnu si na místo a podívám se k bráně, jako bych někoho vyhlížela. Jenže nikdo nejede. Představím si, jak jednou přijeli rodiče z daleké Anglie a jak mi přivezli plno darů. To mi tenkrát mohlo být asi tak... Osm let? Asi ano, osm. Zamávám směrem k bráně a šťastně se usměji. Seskočím ze schodů jako malá dívka a chytím si u toho šaty, abych si je nezašlápla.
Je tu toho tolik, co chci vidět. Vydávám se do zadní části, kde byly stáje pro naše koně. Vlezu k boxu, kde byl ustájený můj kůň, Mim. Mim se jmenoval proto, že byl černobílý, a když se tetička vrátila z Paříže, prohlásila o něm, že vypadá jako onen mim, co tetičku tak okouzlil. Líbilo se mi to, bylo to neobvyklé, proto Mimem zůstal. To byl ještě malý. Jeho osudu lituji. Když nás odvedli a dům zapálili a koně si vzali. Chudák Mim. Musel pak na sobě vozit Němce a přihlížet tomu, jak lidé v pracovních táborech trpí. Vlezu do boxu a seberu ze země slámu, ve které byl. Vdechnu jeho vůni a vzpomenu si na všechny ty vyjížďky.
Vracím se zpátky do domu. Napadá mě další místnost, do které se chci, ještě než půjdu vstříc novému životu podívat. Můj starý pokoj. Vyjdu schody na pravé straně haly a vydám se do pravého křídla domu. Míjím sestřin pokoj, koupelnu, šatnu, pokoj mojí chůvy, až se nakonec ocitám před dveřmi svého pokoje. Chci tam opravdu vstoupit? Pokládám si otázku a už držím kliku. Stisknu ji a rázem se ocitám tváří v tvář místnosti, ve které jsem trávila kdysi nejvíc času. Bohužel jedna z bomb spadla k pravé straně, tudíž můj pokoj byl jeden z těch, které byly zničené nejvíce. Rozpoznám jen ohořelou rozpadlou skříň. Všechny mé věci jsou zničené, není nic, co mi zůstalo po starém životě.
Zoufale vyběhnu ze svého pokoje a běžím tmavou chodbou na druhou stranu domu. Musí tu být přeci něco, co bych si mohla vzít s sebou, jako vzpomínku na své rodiče a vůbec celou rodinu. Navštívím pokoj sester, ale tam také nic není. Jen ohořelé zdi. Mám dojem, že Němci po tom, co nás odvedli, zapálili jednotlivě místnosti, ale obyvatelé městečka ho hned po jejich odchodu uhasili. Tak se alespoň zachovala budova, ještě před naším příchodem sloužící jako továrna průmyslové výroby.
Vejdu do pokoje, kde bývali rodiče. Vzadu jejich velkého pokoje rozpoznám obrys. Vejdu dál. Podívám se ven z okna, před kterým je rozsypané sklo a nechám se znovu fascinovat měsíčním světlem. Neváhám a rozeběhnu se tam, kde jsem viděla ten obrys. Ocitám se před velkou almarou. Otevírám jí a koukám dovnitř, jelikož vím, že tu něco bude. Dveře otevřu dokořán a natáhnu se pro věci dovnitř. Jsou tam dvě. Vyndávám plesové šaty, téměř nepoškozené, kterých jsem si všimla díky ozdobám, které se v chladném světle třpytily. Dále ze spodní poličky vyndávám malou, ručně vyřezanou dřevěnou krabičku, ale nenakouknu do ní.
Šaty pověsím na jednu část dveří a pomalu se do nich převléknu. Jsou mi přesně akorát. Znala jsem je. Patřily mamince. Nemám k nim boty, ale to mi nevadí. Chytám krabičku a běžím po schodech dolů, do jídelny. Šaty jsou krásné a já dám možnost, aby vynikly. Sedám si na jednu ze židlí v čele, na které sedával tatínek, a zvedám ruce ke křišťálovému lustru.
"Drazí přátelé," pronesu slavnostně a všechny tam si představím. Jak tam sedí a věnují mi svou vzácnou pozornost. "Vítejte na večeři, která je v naší historii velmi důležitá." dodám a tlesknu. "Noste jídlo na stůl, zdá se býti prázdný."
Představuji si kolem nás kmitající sluhy nosící velké tácy s chutnými pokrmy našich kuchařů. Nahlas vyslovím poděkování a dám se do jídla.
"Je to výborné, děkuji moc. Vyřiďte to kuchaři."
Vezmu s opatrností krabičku, kterou jsem měla na stole položenou před sebou a odcházím krokem urozené dámy z místnosti ven. Zastavím se v chodbě a otočím se směrem, odkud jsem přišla.
"Teď zvu dámy, aby šly se mnou do salónku. Dáme si čaj." oznámím a vydám se rovně. Docházím do malé místnůstky, kde si sedám na zem do tureckého sedu a krabičku položím před sebe. V jedné ruce mám šálek a v druhé hrnek, odkud usrkávám chutný čaj dovážený z Indie. "Takže, dámy, jaký máte názor na dnešní dobu?" pokládám otázku, kterou rozpoutám živou konverzaci, ba dokonce i diskuzi. "Je to hrozné, že?"
Když dopiji čaj, položím šálek na talířek a chytím krabičku. Váhám, zda jí mám otevřít, ale neudělám to. V té krabici je něco, na čem mi hodně záleží. Poslední vzpomínka na rodiče a sestry. Truhla, kterou měla maminka moc ráda a dostala jí od své matky, mé babičky, jako malá a pak ji stejně dala mně. Prohlížím si jí a vybavuji si, jak mi jí maminka dala k mým dvanáctým narozeninám. Říkala, že má velkou cenu, ale když je stále tady, nikdo ji nevzal, tak asi měla velkou cenu jen pro naši rodinu, co se vzpomínek týče. Vstávám, ukloním se a odcházím. Procházím chodbou, ve které dříve visely obrazy mých předků a kde je teď jen holá zeď.
Vylezu zadním vchodem ven, ale dřív, než naposledy opustím dům, se chytám rámů a očarovaně koukám do zahrady. Otáčím se, svůj poslední pohled v domě věnuji hale, kde se podívám na velké hodiny u schodišť. Za pět minut půlnoc. Před domem se také uctivě ukloním a urozeně odcházím do zahrady.
Kráčím studenou trávou, jejíž stébla pod sebou cítím. Dojdu doprostřed louky, která se díky kapkám rosy na stéblech trávy kouzelně třpytí. Pohlédnu na oblohu, na měsíc a hvězdy, a usměji se. Truhličku položím na zem a oddávám se tanci, který jsem vždycky chtěla tančit. Ten, který se tančí jako první na bálech a ta, co ho tančí, je ta nejvznešenější. Hraběnka. Držím si šaty a představuji si samu sebe na velkém bále, jak na mě všichni hosté udiveně koukají a chtějí být mnou. Dělám, jako kdyby můj život nebyl poznamenaný druhou světovou válkou.
Tančím, z dálky slyším, jak zvony odbíjejí půlnoc. To mi nebrání tomu, abych tančila dál. Tentokrát je něco trochu jinak, než to bylo předtím. Teď na sobě cítím skutečné pohledy hvězdných očí, kterýma se na mě všichni koukají z nebe.

4. soutěžící: Gwlanche - Klec

6. srpna 2015 v 15:00 |  Soutěžní práce
4. soutěžící
Autor: Gwlanche (http://ask.fm/SkinnyLifeAna)
Název: Klec

Dívám se skrz ocelové mříže, tak hladké a čisté, na potemnělou místnost. Ticho mě obklopuje, vniká do nejzazších hlubin mého nitra a s podivnou bolestí se v něm rozpadá na malé drobty. Na drobty stejné jako ty, co plavaly v té polévce, kterou jsem kdysi dávno dostal. Ale možná to bylo jen pár hodin. Hodinek. Nejpomaleji, jak jen dovedu, zvednu ruku a bříšky prstů, které jsou poněkud drsné a tvrdé, na muže mého formátu, přejedu po chladné oceli. Je tak předvídatelná. Očekávaná. Jsem si téměř jist, že neudělá nic neobvyklého. Nic, co by mě mohlo zaskočit.
Z myšlenek, které mi zběsile víří hlavou a ukazují to, co již vidět nechci, mě vytrhnou kroky. Jsou těžké, ale ne dostatečně na to, aby to byl muž, který mě včera ponížil, zbil. Jeho masivní boty se mi znovu a znovu zarážely do těla zkrouceného v bolestné křeči. Toho muže se bojím. Skoro, jako se bojím sám sebe. Já sám jsem byl a budu důvodem, proč jsem tady. Na opačné straně mříží.
Do tmavé místnosti vstoupí žena. Tak, jako každý večer, přistoupí k oknu. Světlo zapadajícího slunce, které si pamatuji pouze z dětských vzpomínek se jí odráží na holé lebce. Vidím, jak se jí hrudník ztěžka dme pod korzetem připomínajícím brnění. Poprvé za tu dlouhou dobu, co jsem tu, má na sobě sukni. Je to obyčejná černá sukně, ale i přesto. Vůbec se k ní nehodí. Když trochu zaostřím, vidím její rozpraskané suché rty a smutné modrozelené oči lemované světlými řasami. Není děsivá, naopak.
Odejde od okna a sedne si na židli, která stojí uprostřed místnosti. Jako každý večer, i teď se na mě dívá a čeká, až promluvím. Ještě nikdy jsem nepromluvil, ale cítím, že už to dlouho nevydržím. Potřebuji slyšet její hlas. Ve svých zběsilých snech jí občas vyznávám své city. Ale ve skutečnosti by mi nejspíš podřezala hrdlo nabroušenou břitvou. Zhluboka se nadechnu a hlasem, který je už odvyklý mluvení, se zeptám: "Co myslíš, která je ta špatná strana mříží?"
Trhne sebou, nejspíš to nečekala. Probodne mě pohledem a stiskne rty. "Místo toho, abys vymýšlel výmluvy, proč bychom tě měli pustit, se tady zaobíráš tímhle. Nějaká filozofie ti jen podepíše rozsudek smrti. Příliš mnoho vidíš." Zašeptá hrubým skřípavým hlasem. Sklopím oči. Její hlas není sametový a něžný. Jsem naivní. Muž mého formátu by neměl být naivní.
Odkašlu si. Chci něco říct, ale hlas se mi znovu zadrhne v hrdle. Cítím studivé mrazení všude po těle. Křečovitě se chytnu studených mříží své klece, chci utéct pryč. Někdy ve svých snech opět vídám krásný dům a zahradu plnou růží, ve které jsem vyrůstal. Ale teď již nejsem dítě. Musím se rozhodnout, která strana je ta správná. Potom se možná dočkám pokoje.
Slyším mužské hlasy a kroky mířící směrem k nám. Žena se na mě naposledy ohlédne a zmizí v chodbě dřív, než se před mou celou zjeví dvě rozložité postavy. "Tak co, ty šílenej. Už ses vzpamatoval, abychom ti mohli dát zbraň a poslat tě chcípnout nějak důstojně?!" štěkne na mě jeden z nich. Takže podle nich jsem šílenec. To spíš oni nejsou normální. Pomyslím si s hořkostí v mém myšlenkovém hlase. Usměju se a řeknu: "Není to jedno? Tak mi tedy dejte nějakou tu zbraň. Na duši nezáleží." K mému překvapení se oba dva rozřehtají jako koně. Najednou zvážní a ten vyšší se nakloní k mé kleci. "Tak hele. Aby bylo jasno. Nemůžeme tě pustit, dokud máš nějaké zbytečné city. Jsou k ničemu. A pověz mi, jak asi tam venku zabiješ nějakou ženu z nepřátelského území? Když se podle tebe ženy nemají zabíjet?!" zasyčí netrpělivě.
Otočí se k odchodu, ale ještě od nich slyším: "Třeba si tu shnij…" Klidně se opřu o studenou omítku a čekám. Minuty se vlečou, a když slyším nějaké další zvuky, připadám si o sto let starší. Nejsou to nijak libé zvuky.
Slyším křik. Slyším svist kulek, které protrhávají lidská těla jako papír. Srdce se mi roztluče jako o závod. Vím, co znamenají zvuky, které slyším. Jsou tu. Netrvá to dlouho a žena, která vždy postávala u okna a světlo se jí odráželo na holé lebce se připotácí do pokoje. Její tělo klesne k zemi těsně přede mnou a já vidím horkou krev rozvalující se na podlaze. Žena je mrtvá.
Jsem muž vysokého formátu, který toho příliš vidí. Usměji se a sám pro sebe si řeknu: Takže teď již vím, která je ta správná strana mříží.

3. soutěžící: Maniac from Gallifrey - Hořící sen

6. srpna 2015 v 14:57 |  Soutěžní práce
3. soutěžící
Autor: Maniac from Gallifrey (http://ask.fm/Mrakoplas)
Název: Hořící sen

"Pánové!" pronesl kapitán ke své malé jednotce a pokračoval, "jak je nám známo, naším úkolem je uchránit vnitřní svět před hrozbami tohoto lesa." "A co na nás vyběhne? Skřeti jedoucí na vlcích nebo dokonce trollové. Či enti, kteří se přidali ke skřetům. Nebuďte vtipný, kapitáne," řekl jeden z vojáků. "Já bych se moc nesmál," zachraptěl průzkumník, který se objevil ve dveřích. Vláli na něm kusy výzbroje a z ran se valila krev. V některých ještě byly zaraženy šípy. Zhroutil se na podlahu. "Postarejte se o toho muže! Třeba vy, Zdyle," řekl kapitán a ukázal na mladého jinocha. Potom spěšně dodal: "Stále nechápu, proč nám vás sem přidělili, tak se snažte. Neposerte si to u mě, hochu." Jeren, příjmením Zdyl, vstal. Poprosil ještě jednoho a společně odnesli zraněného na ošetřovnu. Byla to malá místnost s jedním oknem a skromnou výbavou. Vlastně Jeren si z ní udělal dílnu. Malou alchymistickou dílnu. Svým způsobem svůj malý byteček. Zraněného položili na postel. "Dej mu pít, rychle, nebo nám tu zaklepe bačkorama! Prostě chcípne!" poručil Zdyl druhému vojákovi. Ten vzal na stole nějakou misku a nalil do ní vodu z čutory. Zraněný to vypil. Zachraptěl. "Cos mu to dal!?" vykřikl Jeren. "Normálně vody. Nalil jsem mu to do téhle misky. A nebudeš na mě řvát, zelenáči, je ti to jasný." "Je po něm. V tom jsem míchal jisté chemikálie. Má to za sebou. Už s ním hovno uděláme. Prostě z něj ty informace nedostanem," řekl Jeren a sesul se na zem v rohu. Najednou zazněla trubka. "Mladej, zatím se seber, vypadá to, že se sejdem na cimbuří," řekl starší voják a odběhl. Jeren pokoušel nebrečet. Věděl, která bije. Nadešel čas velké slávy. A s tím i spojeného utrpení. Nebo čas velké prohry. To se teprve rozhodne.
"Vojáci. Vím, že jste všichni oddáni králi. A jakožto poslední z pevností na okraji známého světa je naším úkolem zastavit ty skřety. Nebo spíš všechno, co na nás přijde," pronesl kapitán Tredikt. Pak ho zasáhl šíp do prsou. Zakymácel se a přepadl přes hradby. Skřeti započali svůj útok.
Jeren se sebral. Když bude řvát v koutě, nijak nepomůže svým spolubojovníkům na hradbách. Sebral pytel, který ležel v koutě. Rozvalil skříňku. Vytáhl čepel. Čepelí rozřízl tapetu na zdi. Do díry vstrčil ruku. Chvíli šátral a vyprostil hrušku meče. Obě části dal do hromady. Hodil na sebe kožené brnění. Z háku vzal malou kuši. Pytel si hodil na rameno a běžel na hradby.
Doběhl na hradby. Všude se válely kusy těl. Sem tam štít, či kyrys. Zdyl šel jako omámený. Z hromady sutin čouhala ruka. Najednou proti němu letěla hlava. Byl to ten voják, který mu pomáhal. V Jerenovi zavál obrovský vztek. Vytáhl malinkou krabičku. Poté zašmátral v pytli a vytáhl střelu do kuše. Od krabičky zkušeným pohybem oddělal vrchní víčko na pantu. Vyšlehl oheň. Zapálil knot. "Hej, ty zasranej trolle, tady máš dárek!!!" a vystřelil. Trol se otočil. Šíp se do něj lehce zabodl. Trol se začal smát. Znělo to jako přicházející bouře. Pak se smích utnul. Bylo to tím, že trollova hlava skutálela z jeho těla. Jeren běžel dál k věži, kde poslední obránci pevnosti sváděli boj o život a odstřelovali další přicházející skřety od lesa.
Jeren doběhl ke dveřím. Zavazel mu jeden skřet. Sekl. Už mu zavazelo jen skřetí tělo bez hlavy, které se sulo k zemi. Bylo stejně zvláštní, že plát kovu s ostřím dokáže udělat z žijící věci jenom věc. Ale Jeren neměl čas na filozofování. Rozběhl se po schodech nahoru. Při tom stihl zabodnout jednomu skřetovi do zad meč a ukradl mu samostříl. Pak ho svalil dolů. Za Zdylem běželi další skřeti. Neměl jinou možnost. Vytáhl další střelu. Nabil. Zapálil. Výstřel. Výbuch. A tak zasypal jeden z vchodů do věže.
Vyběhl na vrchol. Stálo tam tolik vojáků, že by je spočítal na prstech jedné ruky. "Co tady chceš mladej," řekl jeden z vojáků. "Chci bojovat," odvětil mu Jeren jedním dechem. "Nenech se vysmát a radši zmizni," odvětil další skrz koutek úst. Jiný si zapálil cigaretu. "A neměli bychom mu dát šanci? Když neuspěje, bude aspoň dobrá návnada," řekl ten, který v koutě mazal kuši. Poslední z vojáků mlčel a brousil meč. "Mám něco, co nás možná zachrání," vyřkl Jeren. "Tak se ukaž mladej," řekl zase ten, který ho chtěl poslat pryč. Jeren pustil na zem pytel a vytáhl jednu střelu. Ta vypadala trochu jinak, než ta, kterou použil na trolla. Vložil ji do kuše. Zapálil. Pak zapálil ještě knot. A vystřelil do jednoho z oddílů skřetů.
Střela letěla. Její dráha byla dokonalá. A stále hořela a knot dohoříval. Pak narazila do jednoho skřeta. Ten se svezl k zemi. Ostatní ho okamžitě obklopili. Výbuch. A kusy hořících částí střely dopadly na trávu a začali hořet. Pak přilétlo několik dalších střel. Několik dalších výbuchů. Celá louka, na které byli skřetové, hořela. A další výbuchy. Kusy skřetích střev lítaly po pasece.
"Skvěle mladej, to by je mělo na chvíli zdržet" řekl voják. "Teď bychom měli najít tajný východ," řekl další. "Tato pevnost je ztracena, že?" zeptal se Jeren. "Bohužel je to tak," řekl vůdce jednotky a poručil všem, aby ho následovali. Jeren šel jako poslední a zapálil poslední hromadu střel. Věděl, že se všeho musí zbavit. A tak se rozplynul jeho sen. Rozběhl se za ostatními. Když dorazil do tajné chodby, ozval se výbuch.
Pánové vylezli dva kilometry od pevnosti. Jeren viděl, jak jeho vysněnou budovu obsazují skřeti. Celá pevnost hořela. Vždy bylo jeho snem dostat se do posádky této pevnosti. "Hlavu vzhůru mladej," řekl mu velitel. "A co budem dělat teď?" zeptal se Jeren. "Teď je naším úkolem varovat další pevnost, ne?" řekl jeden ze střelců z kuše. "To je jasné," řekl mu velitel, "pojďme. Jeren se podíval na hořící budovu a zamáčkl slzu. A tak vyrazili na dlouhou cestu.

2. soutěžící: Xerodoth Sigmius - Turista

6. srpna 2015 v 14:55 |  Soutěžní práce
2. soutěžící
Název: Turista

"Takže vy byste rád vycestoval do zahraničí?" celní úředník si prohlížel dokumenty, které před ním byly rozložené. Zkoumal pas, datum vystavení, platnosti, podobu muže na fotografii s tím, který seděl na nepohodlné židli před ním. Porovnával, o kolik mu ustoupily vlasy od doby, kdy byla fotka pořízena. Stále si ji dával před oči, překrýval s ní obličej té živé persóny, nervózní, potící se a v absolutním nevědomí, proč byl vlastně poslán sem.
Jeho zavazadla jsou přece v pořádku, nic, co by mohlo být v zahraničí nelegální, neveze, tak proč? Jsou všechny cesty mimo takové? Zatím se cestou setkal jen se samými nepříjemnostmi. A to celý svůj doplený život šetřil na příležitost, aby konečně mohl vypadnout z té zaplivané malé ubytovny, kde pořád od svých spolubydlících a kolegů z městských služeb poslouchal, kde kdo byl a jak je to vlastně v zahraničí super. Nakonec si stejně musel půjčit. A aby tu půjčku splatil, určitě si bude muset půjčit znovu. Výborně. Ale třeba se za hranicemi zadaří.
V životě nevystrčil paty dál jak dvacet kilometrů od domu a teď měl konečně možnost. Pozoroval ty překrásné scenérie měst, hor a polí přes hlavy cestujících v zatuchlém autobuse. Křičící děti menšinových spoluobčanů, pach upocených dělníků. Do autobusu pronikal zápach hnoje z polí, jehož výpary byly posilovány vysokými letními teplotami. Taková byla jeho cesta na nejbližší letiště, kdy se musel krčit mezi hulákajícími puberťáky na straně jedné a seniory pojídajícími sterilované okurky. Kombinace těch pachů, potu, láku a hnoje byla téměř nesnesitelná. On, věčný romantik si putování za novými příležitostmi a známostmi rozhodně představoval jinak. A teď tu sedí jako nějaký potenciální terorista.
Člověk, který ho vyslýchal, byl obézní, potil se, měl zažloutlé nehty, ale přesto se tvářil seriózně, což mu na kráse stejnak nepřidávalo. Kancelář byla malá, holá, bez oken. Byly tu dvoje dveře. Jedny za zády celního úředníka, druhé byly ty, kterými ho sem přivedli.
"Poprvé?" zeptal se celník s bezmeznou jistotou, "Dobře. Ví někdo, že jste na cestě?" Asi tak pět, šest lidí. "Za jakým účelem odjíždíte?" Abych vypadnul z tohohle hnusu. "Jak dlouho se hodláte zdržet v zahraničí?" Asi tak napořád. Plus mínus rok. "Nic jsme u vás nenašli. Kouříte? Máte nějaké návyky?" K čemu tohle všechno?
"To je vše," zahučel celní úředník. Konečně. Začal se zvedat a měl se k odchodu. "Tedy formálně. Seďte. Ohledně vašeho odjezdu. Kouříte? Ano, ptal jsem se, ale během tohoto rozhovoru určitě změníte názor."
Co ten člověk sakra ještě bude chtít? Všechno už ví. Nenašli nic, prodělal tu křížový výslech, jako by měl jet zabít nějakého státníka. Tak o co tu ještě jde?
"Víte, jak se říká, že nejvíce sebevražd je mezi psychology a psychiatry?" ptal se celník a rychlostí téměř nepostřehnutelnou mu z koutku úst visela napůl dokouřená cigareta, "kecy. Kdybych měl spočítat, kolik se nás tu zabije za měsíc, dost by to hlo se statistikama. Ale ty asi taky budou vykonstruovaný."
Proboha, on si tu snad bude vylejvat srdce! Podejte mi někdo kapesník, myslel si turista. V nohách mu netrpělivě škubalo a on se rozhodoval, jestli kvůli útěku, nebo kvůli nesnesitelné chuti celníka nakopnout.
"Každopádně," odkašlal si a napřímil se, "je mou plnou zodpovědností vás informovat o skutečném stavu věcí, jakožto člověka, který vycestoval poprvé. Lidé mají právo to vědět v takové situaci. Většinou nakonec fakta, která se dozví, raději zavrhnou do podvědomí a vymyslí si lži, kterých se drží. Ale pořád vědí. My máme za úkol si to pořád připomínat a žít skutečností. Být tvrdí realisté. Celní úředník je hloupé označení. Jsme spíše něco jako konzultanti. To je ten důvod, proč je mezi námi tolik sebevražd.
Říká se, že svět je malý. Co kdybych vám teď řekl, že je to pravda?"
Turista pokrčil rameny.
"Nepřipadá vám, že celý svůj život potkáváte ty samé lidi, ať se hnete kamkoliv? Všichni znají všechny? Nedivil bych se, kdyby tomu bylo.
Jak vám to jen podat. Země… je obecně považována za poměrně velkou, kulatou a modrou, že?"
Ten člověk je rozenej filozof. Dokonce dokáže popsat Zemi třemi slovy. To si žádá cenu. Měl by napsat knihu. Pojednání. Encyklopedii o zvířátkách. Možná by stačilo leporelo.
"Možná to pro vás bude šokující. Ono žít celý život ve vědomí nějaké věci, která vlastně ani není pravda," pokračoval.
Jak prosím?
"Co kdybych vám teď řekl," jak se zdálo, byla to celníkova oblíbená fráze, "že naše planeta ve skutečnosti není ani tak velká, stejně jako není modrá a kulatá? Že jde o pouhý plochý, no, lehce zaoblený," zvedl dlaň a názorně předvedl, "kus skály plující nicotou. O průměru pár stovek kilometrů. Co se týče geocentrické soustavy… ta je svým způsobem pravdivá. Kolem nás obíhá malý zdroj světla."
Tohle už zachází daleko. Takhle kvůli němu nestihne letadlo. Bude si stěžovat. Ten člověk ho tu drží nad rámec obvyklé kontroly, jen aby si z něj vystřelil?
"Ano, ten pohled znám. Máte mě za blázna. Nebojte se, to každý. Za chvíli budete mít dojem, že ten blázen jste vy. A za dalších pár okamžiků si tento rozhovor vymažete z hlavy. O tom později.
Takže jak jsem řekl, naše země-."
"Ale mě tohle vůbec nezajímá," vložil se mu do toho navztekaný turista, "Co si o sobě vůbec myslíte? Vykládat lidem takové věci."
"Dělám jen svou práci. Chci vám tím říct, že do žádného zahraničí jet nemůžete. Protože žádné zahraničí není. Tady jste v podstatě na kraji všeho. Za tímhle letištěm nic není. Jen nekonečné… nic." Popelník na stole se plnil téměř rychlostí světla kouřícími nedopalky.
"Jak potom vysvětlíte Měsíc, hvězdy, zprávy ze zahraničí, celé fotografie a nespočty videí," zasmál se turista s pocitem, že celou hru vyhrál.
"Dobrá. Měsíc a hvězdy jsou projekce. Promítáme je na oblohu každý večer. Kdybyste nevyrostl na výuce toho, že se jedná o mimozemské objekty, určitě byste viděl paprsek světla, který ukazuje ke zdroji.
Zahraničí se vytváří pomocí médií v ateliérech. Prakticky všechno se dělá přes techniku, kterou ve skutečnosti lidstvo vlastní delší dobu, než veřejnost vůbec může vědět. Přistání na Měsíci je zfalšované, stejně jako všechno ostatní. Lidé se nikdy nepodívali do vesmíru, protože vědí, že to nemá cenu. Jsme tu sami. A protože jste zvolil ofenzivní způsob vyjadřování, budu vás muset poprosit, abyste šel se mnou," celní úředník se zvedl a pokynul ke dveřím. Turista neváhal a následoval ho. Teď mu ukáže skrytou kameru. To je nad slunce jasné.
Místo toho vstoupili na obloukový ochoz ohraničený zábradlím. Nad dveřním rámem svítila žárovka, která vytvářela světelná kruh circa deset metrů v průměru. Dveře se zavřely a oni zůstali sami. Turistovy naděje, že jde o skrytou kameru, se rozplynuly. Teď se mu vynořily legendy o kradení ledvin, znásilňování cestovatelů, věznění, mučení a další různé scenérie, v nichž figuroval tlustý celník stojící před ním.
"Když se podíváte za sebe, uvidíte kámen. To je okraj našeho světa. Za chvíli možná uvidíte světla z vedlejších kanceláří, jak mí kolegové budou prezentovat fakta jiným lidem, kteří se přišli podívat do zahraničí. Tohle je jediné zahraničí, které naše planeta, pokud se tomu tak dá říkat, má."
"Moc pěkná práce," odvětil turista stále skepticky, "teď už s tou vopičárnou můžete konečně přestat."
Celní úředník si vrčivě povzdechl a pokynul muži, aby šel k němu blíž. Zpoza opasku vytáhl baterku a posvítil do prostoru před nimi. Kužel světla se táhl donekonečna všemi směry, kterými zamířil. Pak z kapsy saka vyňal tužku, natáhl ruku za zábradlí a uvolnil sevření prstů. Tužka zmizela. Žádný zvuk dopadu.
"Nemáte něco, čím mohu hodit?" zeptal se turisty. Ten spěšně hledal po kapsách, ze kterých padaly jízdenky a účtenky, než vylovil minci. Podal ji celníkovi. Ten si ji zběžně prohlédl a mrštil jí před sebe. Nic. "Vidíte? Chápu, váš mozek odmítá věřit."
"Jak tohle může být vědecky možné?" vydechl turista šokovaně.
"Věda? Příteli, vědu nám píší ti samí, co píší science fiction. Veškerá věda a historie byly vykonstruovány skupinou lidí a občas se to všechno poněkud obmění, jak jde doba. Kvůli morálce. Lidi by brzo začali masově skákat přes okraj, kdyby si uvědomili, jak jsou bezvýznamní a nicotní. A osamělí."
"Jak to, že tu můžeme dýchat? Jsme ve vesmíru, ne?"
"Vesmír je plný kyslíku. Podle všeho. A jak můžeme vědět, že nejsme jenom součástí většího vesmíru, co?"
"Takže řekněme, že by tohle temné nic mohlo být jen jedna velká zornice, která nás pozoruje. Čistě hypoteticky," mumlal turista, teď už fascinovaně. Celní úřední mu věnoval pohled plný zděšení. "A co lidé, co prchají přes hranice?"
"Většinou se nevrátí. To si asi vysvětlit dokážete. Ale občas… občas někteří přijdou a podají svědectví. Ale myslíte, že jim to někdo uvěří? Jak jsem říkal, lidé si radši vymyslí vlastní realitu, než aby se smířili s tímhle," celník se otočil a oba se vrátili do kanceláře. Dveře nechal otevřené. Venku bylo podstatně chladněji. "Každopádně, i vy časem přijmete fakt, že jste byl na dovolené, užil jste si ji, ale je na čase, abyste se vrátil do práce. A kdo ví, možná, že za rok nebo dva se rozhodnete dát si opakovačku. Takže my si vás tu zaneseme do databáze, abychom pak věděli, že celou tuhle proceduru nemusíme opakovat, ano? Asi si dokážete představit, že opakovat to každému zvlášť, je poměrně stresující.
A teď ta konzultační část. Mým úkolem je teď navrhnout pár variant toho, jak jste si dovolenou užil. Musíte si vymyslet pár historek. Uvěřitelných, takže shrnete plusy a mínusy hotelu, stravování, společnosti. Ve vašem případě doporučuji, abyste vykládal, že se do té země už nevrátíte, protože to bylo fiasko. Ale to je jen můj návrh. Vypadáte jako poměrně obyčejný člověk a statisticky vzato, obyčejným lidem se dějí obyčejné věci. Nebo nepříjemné, ale s odstupem času i humorné.
Pokud se rozhodnete pro humorné a pozitivní historky, ve vaší třídě má úspěch pohlavní styk s domorodci. Je to taková divná móda, lidi to pobaví, ale je to náročné na detaily. Pořád se vyptávají. Každopádně váš mozek si za chvíli začne vybavovat detaily."
"A kde budu těch pár týdnů, co bych měl být na dovolené?" vpadl mu do toho turista.
"Máme tu kousek pro vás středisko. Trochu se prospíte, Každý den budete mít tři základní jídla a zábavu v podobě čtení o kultuře, národních památkách, křížovkování, četbu na cesty. A pak samozřejmě v ateliéru udělají nějakou dokumentaci dovolené. Máme spoustu modelů, které se dají použít. Lidé v drtivé většině případů fotí stále to samé."
"To s tím spaním mě trochu vyděsilo, nebudete mě drogovat, že ne?" ujistil se turista.
"Kdepak, přirozený spánek. Váš mozek ho bude potřebovat. Bude trochu rehabilitovat. Jinak byste musel do ústavu. Občas se lidem stane, že se nemohou zbavit toho, co viděli a v jejich hlavě to trochu přeskočí, víte, jak to myslím."
Turista přikývl. To bylo opravdu vše. Podali si ruce, Turista opustil kancelář dveřmi, kterými vstoupil poprvé. Celní úředník osaměl. Dveře byly stále otevřené a na upocená záda mu táhl chladný vítr. Za chvíli zazvoní telefon a z něj se ozve, že má přijmout dalšího člověka. Dle vlastního uvážení.
Zazvonění.
"Ano? Pokud u něj nic nenašli, tak mu popřejte hezkou dovolenou a nechte ho jít. Jo a jenom, jestli dneska můžete posílat další lidi kolegovi na čtrnáctku. A můžete říct vedení, že zítra nepřijdu do práce? Jo, trochu to na mě dolehlo, vždyť to sami znáte. Dík."
Zavěsil.

Z dovolené byl opravdu nadšený. Měl haldu fotek, vysokou hladinu kultury v krvi a mohl se vytahovat nad ostatními, kteří kysnou doma. Dokonce má i novou známost, se kterou si hodlá dopisovat. Ano, dopisovat, protože dotyčná nemá internet. Je z ještě sociálně slabší skupiny, než je on sám.
Domluva v zahraničí sice pokulhávala, ale nakonec to vždy zvládl pomocí posunků a dostalo se mu toho, oč žádal. Jen mu moc nesedlo exotické jídlo. Asi třetí den bylo na toaletě opravdu veselo a pak už se jen držel toho, co dobře znal. Turistický ruch byl slabý, proto si také vybral zrovna tohle místo. Chtěl být co nejdál od lidí, co zná.
Fotek bohužel neměl tolik, kolik by si přál. Někdy uprostřed dovolené mu došly baterie a nikde nebyl schopen sehnat další. Obchody s elektronikou byly v tamním světě tak časté, jako výskyt blbouna nejapného v dnešní době. Takže si vystačil s několika turistickými atrakcemi, fotografiemi sebe a několika místních, jídla, exotických nápisů. Všechno ostatní měl v živé paměti, takže to mohl na potkání vyprávět jak během práce, tak při ní. Zdálo se, že jeho entuziasmus nemá konce. I když měl někdy takový hlodavý pocit, že to všechno byl jen sen. Ale kdepak. Příští rok si to určitě zopakuje.

1. soutěžící: Ersie Úlfrusdóttir - Kveðja, Ísland

6. srpna 2015 v 14:54 |  Soutěžní práce
1. soutěžící
Autor: Ersie Úlfrusdóttir
Název: Kveðja, Ísland

Bylo krátce po páté hodině odpolední. Seděla na zasněžené lavičce na zastávce, z úst jí vycházela pára. Čekala už asi půl hodiny a začínalo ji to těžce nudit. Bylo asi tak třicet stupňů pod nulou a ona už byla venku přes čtyři hodiny. Jestli nepřijde do hodiny, ona odejde a nikdy se nic nevyřeší. Kabát měla úplně promočený od sněhu, kožené boty, popraskané od mrazu, začaly propouštět mokrý sníh dovnitř a nepomáhal ani šátek okolo krku.
Za půl hodiny viděla konečně obrys vysokého, vychrtlého mladíka v černém kabátě, jak se k ní blíží. Vítr mu naháněl dlouhé hnědé vlasy do obličeje, který byl od mrazu úplně rudý. Ve tváři měl naprosto nečitelný výraz a razil si k ní cestu přes sněhové závěje. Byl vždycky o tolik vyšší, nebo jen ona byla zakrslá. Postavil se před ní a gestem jí ukázal, aby se zvedla. Učinila tak, načež si z kabátu oprášila sníh. Položila mu zmrzlou ruku na rameno a stiskla jej.
"Víš… Už jsem ani nedoufala, že přijdeš."
"Nemel a pojď," zavrčel a popostrčil ji před sebe. Měl sílu. Johana popošla o pár kroků před něj a on pokračoval za ní. Šli mlčky po chodníku, jako by ani jeden z nich nevěděl, kam míří. Ale věděli to oba moc dobře. Sníh jim křupal pod nohama, nikde nebylo ani živáčka.
Asi po dvaceti minutách byli na místě. Stáli před malým domem, on otevřel dveře a gentlemansky ji pustil dovnitř. Ona vešla a zamířila dál do chodby, on hned za ní. Cítila zvláštní zatuchlost, ostatně jako vždycky, když tu byla. Pověsila si kabát na věšák a upravila si svetr pod ním. Bylo tu chladno. Všechny stěny byly bílé, obývák tvořil jeden roztrhaný gauč, gramofon, polička na desky a knihy a malý stolek uprostřed. V ložnici zase byly jen dvě postele a skříň po pravé straně u zdi. Kuchyň byla taky dost provizorní, jeden plynový vařič a zatraceně malá pracovní plocha. Ale Johana to tady měla ráda. Byl tu klid a mohla si tu dělat prakticky cokoliv.
Posadili se oba na gauč a na stolek si položili čerstvě připravený horký čaj. Zvedla se a vytáhla z poličky desku od Celtic Frost. Věděla, že ji má rád. Poslouchali, tiše. Neměli se nikdy o čem bavit a to se znali odjakživa. Jí bylo 19, jemu 23. Když byla ještě novorozeně, chtěl ji udusit polštářem. Ta mírná agrese mu zůstala do dneška, ale už se ji nesnažil zabít. Jen jí párkrát dal facku, když rozbila skleničku.
"Hele, Jo..."
"Neříkej mi Jo."
"Dobře, promiň. Johano, přemýšlel jsem o tom už hodně dlouho a asi odsud někam vypadneme. Někam… Hodně daleko, jestli mi rozumíš." Nerozuměla. Nebo jen nechtěla. Chtěla tu už zůstat tady, nejlépe navždycky. Měla tu tak nějak všechno, co potřebovala. Kdyby se odsud někdy hnula, bylo by to leda tak v rakvi. Aspoň to tak vždycky říkala.
"Ne. Zůstaneme tady."
"Ale máma by..."
"Máma je mrtvá, Arnare! Táta i naše malá sestra! Všichni umřeli a ty nemůžeš vědět, co by si přáli. Prostě zůstaneme tady. Seženu si práci ve městě, ty to zkusíš taky a zůstaneme tady. A pij, než ti to vystydne úplně," řekla mu se značným rozrušením v hlase. Chtělo se jí brečet. Bydleli tu od narození i když to nebyl zrovna nejlepší kvartýr. Jako kdyby ji neslyšel. Idiot. Teď by ho tím polštářem nejraději udusila ona. Horlivě se napila čaje a jazykem jí projela zvláštní bolest. Taková, jako by ho ponořila do vroucí lávy. Zkřivila obličej a položila hrnek zpět na stůl. Zase bylo ticho. Koukali se oba na rotující desku, která pomalu dohrávala. Nikdo ji nešel vrátit zpět do obalu. Byla zima. Jako by jim přimrzly rty a oni nemohli absolutně nic říct.
Uplynula nějaká doba, oni pořád seděli, čaj stydl a deska už se pořád tiše točila. Bylo devět hodin. Počasí bylo vražedné, ledový vítr jim foukal špatně těsnícími okny dovnitř. Bylo zvláštní, že ještě ani jeden z nich neležel v nemocnici. Měli tuhý kořínek, severní Island je dost kruté místo k životu. Oběma se jim honilo hlavou, co rodiče. Co sestra. Co oni dva. Už je to pět let, co žijí sami. Rodiče a sestra jim umřeli, když jeli do nemocnice na pravidelnou kontrolu. Prý dostali smyk. Víc nevědí dodneška. Jsou vůbec rádi, že se o sebe dokáží postarat a mají nějaké peníze. Veškeré zařízení domu prodali, nechali si jen ten gramofon a sbírku desek. Nic víc, nic míň.
Arnar zakašlal. Johana se na něj otočila a přejela mu rukou po zádech. Přisedla si k němu blíž a objala ho. Neobjímali se moc často, nehodilo se to k nim. Vlasy jim padaly do tváří, třásli se zimou a zírali na desku, která byla stále v gramofonu. Bylo jedenáct.
Další den je probudilo světlo a klepání na dveře. Usnuli na gauči. Arnar se zvedl a šel otevřít. Za dveřmi stála žena středního věku v kabátě, vlasy měla sepnuté do drdolu. Představila se jako Helga Jónsdóttir z finančního úřadu a dožadovala se pozvání dál. Arnar ji pustil dovnitř a zabouchl dveře. Dáma si prohlédla interiér a zamířila za Johanou do obýváku. Oba dva věděli, o co jde. Báli se toho už tak dlouho…
"Takže… Nezaplatili jste účty za elektřinu už tři měsíce..."
"To víme, taky už ani nefunguje."
"...tak jsem vám přišla zabavit pár věcí."
Úřednice začala oblepovat veškeré skromné vybavení obýváku lepenkami s nápisem "exekučně zabaveno" a tvářila se u toho extrémně spokojeně. To se o sourozencích říct nedalo. Johana seděla bezradně na gauči, který byl už taky opatřen slušivou lepenkou a Arnar stál ve dvěřích, kde se držel futer, aby úřednici nepřizabil. Ta byla během pár minut hotová, podala Arnarovi ruku a spokojeně opustila dům.
"Vážně tu chceš ještě zůstat?" zeptal se Arnar naštvaně a zabouchl za sebou dveře. Johana leknutím nadskočila a dala se do pláče. Cítila se naprosto bezradně, ale nemohla tu jen tak sedět. Zvedla se z gauče a vyběhla do pokoje nahoře, kde seděl Arnar na posteli.
"Nechci," řekla stručně, otevřela skříň a začala házet oblečení do tašek. Arnar se na ni usmál a jal se jí pomoct. Moc věcí neměli, takže bylo za chvíli hotovo. Johana ještě seběhla do obýváku a zamířila k poličce. Sloupala z několika desek od kapel jako Celtic Frost, Venom nebo Darkthrone žluté cedulky a vynesla je nahoru.
"Přece si nemyslíš, že to tady nechám," řekla bratrovi s úsměvem a hodila desky do svého zavazadla. Byli teď připraveni vypadnout. Už definitivně. Arnar měl pravdu, máma by to tak chtěla.
Vyšli ven. Ledový vítr je šlehal do tváří. Strhali ze dveří cedulky se jmény Johana Einarsdóttir a Arnar Einarsson. Naházeli si bágly do velkého terénního auta, které jim, díky bohu, ještě neodtáhli a Arnar si sedl za volant. Dal klíček do zapalování a otočil jím. Motor chytnul okamžitě. Pohnul řadící pákou, šlápl na plyn a auto se dalo do pohybu. 23 let života mu mizelo za zády jako pára nad hrncem. Jeho sestra spala opřená o okénko. Cíl byl jasný. Akureyri. A pak Norsko. Bude jim mnohem lépe tam, když umí jazyk. Johaně bude líp, o tu tady jde především.
Kveðja, Ísland. Třeba v příštím životě.

Kam dál