1. soutěžící: Ersie Úlfrusdóttir - Kveðja, Ísland

6. srpna 2015 v 14:54 |  Soutěžní práce
1. soutěžící
Autor: Ersie Úlfrusdóttir
Název: Kveðja, Ísland

Bylo krátce po páté hodině odpolední. Seděla na zasněžené lavičce na zastávce, z úst jí vycházela pára. Čekala už asi půl hodiny a začínalo ji to těžce nudit. Bylo asi tak třicet stupňů pod nulou a ona už byla venku přes čtyři hodiny. Jestli nepřijde do hodiny, ona odejde a nikdy se nic nevyřeší. Kabát měla úplně promočený od sněhu, kožené boty, popraskané od mrazu, začaly propouštět mokrý sníh dovnitř a nepomáhal ani šátek okolo krku.
Za půl hodiny viděla konečně obrys vysokého, vychrtlého mladíka v černém kabátě, jak se k ní blíží. Vítr mu naháněl dlouhé hnědé vlasy do obličeje, který byl od mrazu úplně rudý. Ve tváři měl naprosto nečitelný výraz a razil si k ní cestu přes sněhové závěje. Byl vždycky o tolik vyšší, nebo jen ona byla zakrslá. Postavil se před ní a gestem jí ukázal, aby se zvedla. Učinila tak, načež si z kabátu oprášila sníh. Položila mu zmrzlou ruku na rameno a stiskla jej.
"Víš… Už jsem ani nedoufala, že přijdeš."
"Nemel a pojď," zavrčel a popostrčil ji před sebe. Měl sílu. Johana popošla o pár kroků před něj a on pokračoval za ní. Šli mlčky po chodníku, jako by ani jeden z nich nevěděl, kam míří. Ale věděli to oba moc dobře. Sníh jim křupal pod nohama, nikde nebylo ani živáčka.
Asi po dvaceti minutách byli na místě. Stáli před malým domem, on otevřel dveře a gentlemansky ji pustil dovnitř. Ona vešla a zamířila dál do chodby, on hned za ní. Cítila zvláštní zatuchlost, ostatně jako vždycky, když tu byla. Pověsila si kabát na věšák a upravila si svetr pod ním. Bylo tu chladno. Všechny stěny byly bílé, obývák tvořil jeden roztrhaný gauč, gramofon, polička na desky a knihy a malý stolek uprostřed. V ložnici zase byly jen dvě postele a skříň po pravé straně u zdi. Kuchyň byla taky dost provizorní, jeden plynový vařič a zatraceně malá pracovní plocha. Ale Johana to tady měla ráda. Byl tu klid a mohla si tu dělat prakticky cokoliv.
Posadili se oba na gauč a na stolek si položili čerstvě připravený horký čaj. Zvedla se a vytáhla z poličky desku od Celtic Frost. Věděla, že ji má rád. Poslouchali, tiše. Neměli se nikdy o čem bavit a to se znali odjakživa. Jí bylo 19, jemu 23. Když byla ještě novorozeně, chtěl ji udusit polštářem. Ta mírná agrese mu zůstala do dneška, ale už se ji nesnažil zabít. Jen jí párkrát dal facku, když rozbila skleničku.
"Hele, Jo..."
"Neříkej mi Jo."
"Dobře, promiň. Johano, přemýšlel jsem o tom už hodně dlouho a asi odsud někam vypadneme. Někam… Hodně daleko, jestli mi rozumíš." Nerozuměla. Nebo jen nechtěla. Chtěla tu už zůstat tady, nejlépe navždycky. Měla tu tak nějak všechno, co potřebovala. Kdyby se odsud někdy hnula, bylo by to leda tak v rakvi. Aspoň to tak vždycky říkala.
"Ne. Zůstaneme tady."
"Ale máma by..."
"Máma je mrtvá, Arnare! Táta i naše malá sestra! Všichni umřeli a ty nemůžeš vědět, co by si přáli. Prostě zůstaneme tady. Seženu si práci ve městě, ty to zkusíš taky a zůstaneme tady. A pij, než ti to vystydne úplně," řekla mu se značným rozrušením v hlase. Chtělo se jí brečet. Bydleli tu od narození i když to nebyl zrovna nejlepší kvartýr. Jako kdyby ji neslyšel. Idiot. Teď by ho tím polštářem nejraději udusila ona. Horlivě se napila čaje a jazykem jí projela zvláštní bolest. Taková, jako by ho ponořila do vroucí lávy. Zkřivila obličej a položila hrnek zpět na stůl. Zase bylo ticho. Koukali se oba na rotující desku, která pomalu dohrávala. Nikdo ji nešel vrátit zpět do obalu. Byla zima. Jako by jim přimrzly rty a oni nemohli absolutně nic říct.
Uplynula nějaká doba, oni pořád seděli, čaj stydl a deska už se pořád tiše točila. Bylo devět hodin. Počasí bylo vražedné, ledový vítr jim foukal špatně těsnícími okny dovnitř. Bylo zvláštní, že ještě ani jeden z nich neležel v nemocnici. Měli tuhý kořínek, severní Island je dost kruté místo k životu. Oběma se jim honilo hlavou, co rodiče. Co sestra. Co oni dva. Už je to pět let, co žijí sami. Rodiče a sestra jim umřeli, když jeli do nemocnice na pravidelnou kontrolu. Prý dostali smyk. Víc nevědí dodneška. Jsou vůbec rádi, že se o sebe dokáží postarat a mají nějaké peníze. Veškeré zařízení domu prodali, nechali si jen ten gramofon a sbírku desek. Nic víc, nic míň.
Arnar zakašlal. Johana se na něj otočila a přejela mu rukou po zádech. Přisedla si k němu blíž a objala ho. Neobjímali se moc často, nehodilo se to k nim. Vlasy jim padaly do tváří, třásli se zimou a zírali na desku, která byla stále v gramofonu. Bylo jedenáct.
Další den je probudilo světlo a klepání na dveře. Usnuli na gauči. Arnar se zvedl a šel otevřít. Za dveřmi stála žena středního věku v kabátě, vlasy měla sepnuté do drdolu. Představila se jako Helga Jónsdóttir z finančního úřadu a dožadovala se pozvání dál. Arnar ji pustil dovnitř a zabouchl dveře. Dáma si prohlédla interiér a zamířila za Johanou do obýváku. Oba dva věděli, o co jde. Báli se toho už tak dlouho…
"Takže… Nezaplatili jste účty za elektřinu už tři měsíce..."
"To víme, taky už ani nefunguje."
"...tak jsem vám přišla zabavit pár věcí."
Úřednice začala oblepovat veškeré skromné vybavení obýváku lepenkami s nápisem "exekučně zabaveno" a tvářila se u toho extrémně spokojeně. To se o sourozencích říct nedalo. Johana seděla bezradně na gauči, který byl už taky opatřen slušivou lepenkou a Arnar stál ve dvěřích, kde se držel futer, aby úřednici nepřizabil. Ta byla během pár minut hotová, podala Arnarovi ruku a spokojeně opustila dům.
"Vážně tu chceš ještě zůstat?" zeptal se Arnar naštvaně a zabouchl za sebou dveře. Johana leknutím nadskočila a dala se do pláče. Cítila se naprosto bezradně, ale nemohla tu jen tak sedět. Zvedla se z gauče a vyběhla do pokoje nahoře, kde seděl Arnar na posteli.
"Nechci," řekla stručně, otevřela skříň a začala házet oblečení do tašek. Arnar se na ni usmál a jal se jí pomoct. Moc věcí neměli, takže bylo za chvíli hotovo. Johana ještě seběhla do obýváku a zamířila k poličce. Sloupala z několika desek od kapel jako Celtic Frost, Venom nebo Darkthrone žluté cedulky a vynesla je nahoru.
"Přece si nemyslíš, že to tady nechám," řekla bratrovi s úsměvem a hodila desky do svého zavazadla. Byli teď připraveni vypadnout. Už definitivně. Arnar měl pravdu, máma by to tak chtěla.
Vyšli ven. Ledový vítr je šlehal do tváří. Strhali ze dveří cedulky se jmény Johana Einarsdóttir a Arnar Einarsson. Naházeli si bágly do velkého terénního auta, které jim, díky bohu, ještě neodtáhli a Arnar si sedl za volant. Dal klíček do zapalování a otočil jím. Motor chytnul okamžitě. Pohnul řadící pákou, šlápl na plyn a auto se dalo do pohybu. 23 let života mu mizelo za zády jako pára nad hrncem. Jeho sestra spala opřená o okénko. Cíl byl jasný. Akureyri. A pak Norsko. Bude jim mnohem lépe tam, když umí jazyk. Johaně bude líp, o tu tady jde především.
Kveðja, Ísland. Třeba v příštím životě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama