4. soutěžící: Gwlanche - Klec

6. srpna 2015 v 15:00 |  Soutěžní práce
4. soutěžící
Autor: Gwlanche (http://ask.fm/SkinnyLifeAna)
Název: Klec

Dívám se skrz ocelové mříže, tak hladké a čisté, na potemnělou místnost. Ticho mě obklopuje, vniká do nejzazších hlubin mého nitra a s podivnou bolestí se v něm rozpadá na malé drobty. Na drobty stejné jako ty, co plavaly v té polévce, kterou jsem kdysi dávno dostal. Ale možná to bylo jen pár hodin. Hodinek. Nejpomaleji, jak jen dovedu, zvednu ruku a bříšky prstů, které jsou poněkud drsné a tvrdé, na muže mého formátu, přejedu po chladné oceli. Je tak předvídatelná. Očekávaná. Jsem si téměř jist, že neudělá nic neobvyklého. Nic, co by mě mohlo zaskočit.
Z myšlenek, které mi zběsile víří hlavou a ukazují to, co již vidět nechci, mě vytrhnou kroky. Jsou těžké, ale ne dostatečně na to, aby to byl muž, který mě včera ponížil, zbil. Jeho masivní boty se mi znovu a znovu zarážely do těla zkrouceného v bolestné křeči. Toho muže se bojím. Skoro, jako se bojím sám sebe. Já sám jsem byl a budu důvodem, proč jsem tady. Na opačné straně mříží.
Do tmavé místnosti vstoupí žena. Tak, jako každý večer, přistoupí k oknu. Světlo zapadajícího slunce, které si pamatuji pouze z dětských vzpomínek se jí odráží na holé lebce. Vidím, jak se jí hrudník ztěžka dme pod korzetem připomínajícím brnění. Poprvé za tu dlouhou dobu, co jsem tu, má na sobě sukni. Je to obyčejná černá sukně, ale i přesto. Vůbec se k ní nehodí. Když trochu zaostřím, vidím její rozpraskané suché rty a smutné modrozelené oči lemované světlými řasami. Není děsivá, naopak.
Odejde od okna a sedne si na židli, která stojí uprostřed místnosti. Jako každý večer, i teď se na mě dívá a čeká, až promluvím. Ještě nikdy jsem nepromluvil, ale cítím, že už to dlouho nevydržím. Potřebuji slyšet její hlas. Ve svých zběsilých snech jí občas vyznávám své city. Ale ve skutečnosti by mi nejspíš podřezala hrdlo nabroušenou břitvou. Zhluboka se nadechnu a hlasem, který je už odvyklý mluvení, se zeptám: "Co myslíš, která je ta špatná strana mříží?"
Trhne sebou, nejspíš to nečekala. Probodne mě pohledem a stiskne rty. "Místo toho, abys vymýšlel výmluvy, proč bychom tě měli pustit, se tady zaobíráš tímhle. Nějaká filozofie ti jen podepíše rozsudek smrti. Příliš mnoho vidíš." Zašeptá hrubým skřípavým hlasem. Sklopím oči. Její hlas není sametový a něžný. Jsem naivní. Muž mého formátu by neměl být naivní.
Odkašlu si. Chci něco říct, ale hlas se mi znovu zadrhne v hrdle. Cítím studivé mrazení všude po těle. Křečovitě se chytnu studených mříží své klece, chci utéct pryč. Někdy ve svých snech opět vídám krásný dům a zahradu plnou růží, ve které jsem vyrůstal. Ale teď již nejsem dítě. Musím se rozhodnout, která strana je ta správná. Potom se možná dočkám pokoje.
Slyším mužské hlasy a kroky mířící směrem k nám. Žena se na mě naposledy ohlédne a zmizí v chodbě dřív, než se před mou celou zjeví dvě rozložité postavy. "Tak co, ty šílenej. Už ses vzpamatoval, abychom ti mohli dát zbraň a poslat tě chcípnout nějak důstojně?!" štěkne na mě jeden z nich. Takže podle nich jsem šílenec. To spíš oni nejsou normální. Pomyslím si s hořkostí v mém myšlenkovém hlase. Usměju se a řeknu: "Není to jedno? Tak mi tedy dejte nějakou tu zbraň. Na duši nezáleží." K mému překvapení se oba dva rozřehtají jako koně. Najednou zvážní a ten vyšší se nakloní k mé kleci. "Tak hele. Aby bylo jasno. Nemůžeme tě pustit, dokud máš nějaké zbytečné city. Jsou k ničemu. A pověz mi, jak asi tam venku zabiješ nějakou ženu z nepřátelského území? Když se podle tebe ženy nemají zabíjet?!" zasyčí netrpělivě.
Otočí se k odchodu, ale ještě od nich slyším: "Třeba si tu shnij…" Klidně se opřu o studenou omítku a čekám. Minuty se vlečou, a když slyším nějaké další zvuky, připadám si o sto let starší. Nejsou to nijak libé zvuky.
Slyším křik. Slyším svist kulek, které protrhávají lidská těla jako papír. Srdce se mi roztluče jako o závod. Vím, co znamenají zvuky, které slyším. Jsou tu. Netrvá to dlouho a žena, která vždy postávala u okna a světlo se jí odráželo na holé lebce se připotácí do pokoje. Její tělo klesne k zemi těsně přede mnou a já vidím horkou krev rozvalující se na podlaze. Žena je mrtvá.
Jsem muž vysokého formátu, který toho příliš vidí. Usměji se a sám pro sebe si řeknu: Takže teď již vím, která je ta správná strana mříží.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama