5. soutěžící: Sherly Holmes - Dnes večer neusínej

6. srpna 2015 v 15:02 |  Soutěžní práce
5. soutěžící
Autor: Sherly Holmes (http://ask.fm/HolmesSherly)
Název: Dnes večer neusínej

Podívám se z okna na temnou oblohu. Schoulím se do malého klubíčka v rohu starého domu, ve kterém jsme kdysi bydleli. Cítím na tvářích, jak mi stékají pomalu slzy. Jsou teď to jediné, co mám. Zaposlouchám se do zvuků noci, které tam proudí skrz vysklená okna. Popotáhnu a cítím, jak se valí další slzy. Mám na to celou noc. Mohu brečet. Dříve jsem se styděla a dusila to v sobě, ale teď, po tom, co jsem zažila, vím, že to není projev slabosti, ale projev síly. Meluzína kvílí okny a dělá mi společnost. Slyším, jak z dálky odbíjí hodiny. Bim. Bam.
Seberu se ze země, s dalším odbitím se cítím silnější. Představím si dům, jakým býval, ne jakým je teď. Dům je velký a je stále, i když je poškozený mnoha dopady bomb německých vojáků, krásný. Nedělá ho krásným omítka, ale to, kdo v něm býval. Tady dříve bydlela moje rodina. Ta velká rodina, jejíž posledním zástupcem tady na Zemi jsem já. Pomalu kráčím chodbou a každému pokoji, místnosti, věnuji laskavý pohled. Nevidím tu prach a spálené věci, ale bující život. Tady vždycky stála Anne. Tady zase Eva. Nahlas vyslovím zdvořilý pozdrav a ukloním se, tak, jak mě to kdysi učila maminka a chůva.
Dírou ve střeše způsobené od výbuchu sem proniká ledové měsíční světlo. Slabé paprsky dopadají na zem. Vyjdu ven velkému měsíc vstříc. Obejdu dům, představím si, jak jsem sem jako malá přijížděla kočárem kolem kašny, která byla před hlavním vchodem. Vždycky, když někdo přijel z cest, jsem stála tamhle na tom místě. Jdu, stoupnu si na místo a podívám se k bráně, jako bych někoho vyhlížela. Jenže nikdo nejede. Představím si, jak jednou přijeli rodiče z daleké Anglie a jak mi přivezli plno darů. To mi tenkrát mohlo být asi tak... Osm let? Asi ano, osm. Zamávám směrem k bráně a šťastně se usměji. Seskočím ze schodů jako malá dívka a chytím si u toho šaty, abych si je nezašlápla.
Je tu toho tolik, co chci vidět. Vydávám se do zadní části, kde byly stáje pro naše koně. Vlezu k boxu, kde byl ustájený můj kůň, Mim. Mim se jmenoval proto, že byl černobílý, a když se tetička vrátila z Paříže, prohlásila o něm, že vypadá jako onen mim, co tetičku tak okouzlil. Líbilo se mi to, bylo to neobvyklé, proto Mimem zůstal. To byl ještě malý. Jeho osudu lituji. Když nás odvedli a dům zapálili a koně si vzali. Chudák Mim. Musel pak na sobě vozit Němce a přihlížet tomu, jak lidé v pracovních táborech trpí. Vlezu do boxu a seberu ze země slámu, ve které byl. Vdechnu jeho vůni a vzpomenu si na všechny ty vyjížďky.
Vracím se zpátky do domu. Napadá mě další místnost, do které se chci, ještě než půjdu vstříc novému životu podívat. Můj starý pokoj. Vyjdu schody na pravé straně haly a vydám se do pravého křídla domu. Míjím sestřin pokoj, koupelnu, šatnu, pokoj mojí chůvy, až se nakonec ocitám před dveřmi svého pokoje. Chci tam opravdu vstoupit? Pokládám si otázku a už držím kliku. Stisknu ji a rázem se ocitám tváří v tvář místnosti, ve které jsem trávila kdysi nejvíc času. Bohužel jedna z bomb spadla k pravé straně, tudíž můj pokoj byl jeden z těch, které byly zničené nejvíce. Rozpoznám jen ohořelou rozpadlou skříň. Všechny mé věci jsou zničené, není nic, co mi zůstalo po starém životě.
Zoufale vyběhnu ze svého pokoje a běžím tmavou chodbou na druhou stranu domu. Musí tu být přeci něco, co bych si mohla vzít s sebou, jako vzpomínku na své rodiče a vůbec celou rodinu. Navštívím pokoj sester, ale tam také nic není. Jen ohořelé zdi. Mám dojem, že Němci po tom, co nás odvedli, zapálili jednotlivě místnosti, ale obyvatelé městečka ho hned po jejich odchodu uhasili. Tak se alespoň zachovala budova, ještě před naším příchodem sloužící jako továrna průmyslové výroby.
Vejdu do pokoje, kde bývali rodiče. Vzadu jejich velkého pokoje rozpoznám obrys. Vejdu dál. Podívám se ven z okna, před kterým je rozsypané sklo a nechám se znovu fascinovat měsíčním světlem. Neváhám a rozeběhnu se tam, kde jsem viděla ten obrys. Ocitám se před velkou almarou. Otevírám jí a koukám dovnitř, jelikož vím, že tu něco bude. Dveře otevřu dokořán a natáhnu se pro věci dovnitř. Jsou tam dvě. Vyndávám plesové šaty, téměř nepoškozené, kterých jsem si všimla díky ozdobám, které se v chladném světle třpytily. Dále ze spodní poličky vyndávám malou, ručně vyřezanou dřevěnou krabičku, ale nenakouknu do ní.
Šaty pověsím na jednu část dveří a pomalu se do nich převléknu. Jsou mi přesně akorát. Znala jsem je. Patřily mamince. Nemám k nim boty, ale to mi nevadí. Chytám krabičku a běžím po schodech dolů, do jídelny. Šaty jsou krásné a já dám možnost, aby vynikly. Sedám si na jednu ze židlí v čele, na které sedával tatínek, a zvedám ruce ke křišťálovému lustru.
"Drazí přátelé," pronesu slavnostně a všechny tam si představím. Jak tam sedí a věnují mi svou vzácnou pozornost. "Vítejte na večeři, která je v naší historii velmi důležitá." dodám a tlesknu. "Noste jídlo na stůl, zdá se býti prázdný."
Představuji si kolem nás kmitající sluhy nosící velké tácy s chutnými pokrmy našich kuchařů. Nahlas vyslovím poděkování a dám se do jídla.
"Je to výborné, děkuji moc. Vyřiďte to kuchaři."
Vezmu s opatrností krabičku, kterou jsem měla na stole položenou před sebou a odcházím krokem urozené dámy z místnosti ven. Zastavím se v chodbě a otočím se směrem, odkud jsem přišla.
"Teď zvu dámy, aby šly se mnou do salónku. Dáme si čaj." oznámím a vydám se rovně. Docházím do malé místnůstky, kde si sedám na zem do tureckého sedu a krabičku položím před sebe. V jedné ruce mám šálek a v druhé hrnek, odkud usrkávám chutný čaj dovážený z Indie. "Takže, dámy, jaký máte názor na dnešní dobu?" pokládám otázku, kterou rozpoutám živou konverzaci, ba dokonce i diskuzi. "Je to hrozné, že?"
Když dopiji čaj, položím šálek na talířek a chytím krabičku. Váhám, zda jí mám otevřít, ale neudělám to. V té krabici je něco, na čem mi hodně záleží. Poslední vzpomínka na rodiče a sestry. Truhla, kterou měla maminka moc ráda a dostala jí od své matky, mé babičky, jako malá a pak ji stejně dala mně. Prohlížím si jí a vybavuji si, jak mi jí maminka dala k mým dvanáctým narozeninám. Říkala, že má velkou cenu, ale když je stále tady, nikdo ji nevzal, tak asi měla velkou cenu jen pro naši rodinu, co se vzpomínek týče. Vstávám, ukloním se a odcházím. Procházím chodbou, ve které dříve visely obrazy mých předků a kde je teď jen holá zeď.
Vylezu zadním vchodem ven, ale dřív, než naposledy opustím dům, se chytám rámů a očarovaně koukám do zahrady. Otáčím se, svůj poslední pohled v domě věnuji hale, kde se podívám na velké hodiny u schodišť. Za pět minut půlnoc. Před domem se také uctivě ukloním a urozeně odcházím do zahrady.
Kráčím studenou trávou, jejíž stébla pod sebou cítím. Dojdu doprostřed louky, která se díky kapkám rosy na stéblech trávy kouzelně třpytí. Pohlédnu na oblohu, na měsíc a hvězdy, a usměji se. Truhličku položím na zem a oddávám se tanci, který jsem vždycky chtěla tančit. Ten, který se tančí jako první na bálech a ta, co ho tančí, je ta nejvznešenější. Hraběnka. Držím si šaty a představuji si samu sebe na velkém bále, jak na mě všichni hosté udiveně koukají a chtějí být mnou. Dělám, jako kdyby můj život nebyl poznamenaný druhou světovou válkou.
Tančím, z dálky slyším, jak zvony odbíjejí půlnoc. To mi nebrání tomu, abych tančila dál. Tentokrát je něco trochu jinak, než to bylo předtím. Teď na sobě cítím skutečné pohledy hvězdných očí, kterýma se na mě všichni koukají z nebe.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama