6. soutěžící: Azar Dragneel - Noc

6. srpna 2015 v 15:05 |  Soutěžní práce
6. soutěžící
Název: Noc

Byla noc, jako je vždycky noc. Dnešek byl však čímsi výjimečný: lidé se vypravili do města a slavili. I on stál právě teď venku, v přecpané uličce mezi trhovými stánky. Bylo horko a dunivá hudba v něm vzbudila představu, že je na slavnosti divochů. Stánkaři směňovali bohatství domorodců za tretky a sluneční brýle… Zatoulal se v myšlenkách, takže přeslechl otázku.

"...anebo je to blbé? Co myslíš?"
"Ale ne, v pohodě," odpověděl a pak si všiml, že Anna váhala mezi dvěma typy brýlí. Volba padla na okázale velké brýle, jaké nosí piloti. Koupil si jedny i pro sebe a podíval se do zrcadla. Připadal si jako kocour v botách, až se musel usmát.
"Pojďme," usmála se také a vykročila směrem k dómu.

Uprostřed areálu se proti černé obloze rýsovala velká, elegantní stavba připomínající obrovské bílé vejce. Pomalu se spolu s davem dostali ke vchodu, pomocí náramku přes turnikety... Uvnitř je zprvu oslnilo jasné světlo. "Podívej!"

Naproti vchodu stála řada živých stromů s papírovými ozdobami ve větvích. Celý vnitřek "vejce" tvořil velké prostranství: byl tu trávník a park, v dálce zahlédl koupaliště... A všude kolem procházeli lidé, někdo hrál hry, jiní jen seděli v trávě. Nasadil si své nové brýle a zaklonil hlavu. Přes mírný vánek bylo uvnitř celkem horko; nahoře se honily mraky na umělé obloze. Mezitím Anna studovala orientační tabuli.

"Ovocný sad - myslíš, že se tam dá natrhat ovoce?" uvažovala nahlas.
"Pokud jo, tak tam budou davy..."
"Nevadí, pojďme se alespoň podívat!"

S těmi slovy vyrazili po štěrkové cestě směrem k sadu.

- - -

Když dorazil domů, byla už pozdní hodina. Alespoň se nemusel vidět s rodiči, když už. Potmě se vkradl nahoru po schodišti do svého pokoje, zavřel za sebou dveře a až pak rozsvítil. Sáček se třemi jablky postavil na stůl. "Nejdražší jablka v životě," proběhlo mu hlavou.

Pohled mu padl na stolní kalendář, kde byl červeně označen dnešní den a u něj připsaný čas schůzky. Přejel očima na konec týdne, na pátek, u kterého nebylo nic, jen pečlivý pozorovatel by si všiml malé tečky v rohu...

Svlékl si kalhoty a padl zády na postel. Ve střešním okně byla vidět žlutá světla velkoměsta a za nimi jednolitá tma oblohy. Až se probudí, přivítá ho stejný pohled, jako pokaždé. Žije v podkroví, ale jako by byl ve sklepě. Celý svět žije ve sklepě.

Vybavila se mu scéna z jeho narozenin. "Dvě vstupenky na Slavnosti světla!" říká máma vítězoslavně. "Jděte s Annou, tam uvnitř je to prý úžasné." Převalil se zády k oknu a zabořil tvář do polštáře. Nejlepší den, jaký kdy viděl, byla pouťová atrakce.

Vstal a odložil si na stůl sluneční brýle, které měl doteď pověšené za límec. Přemýšlel o dědovi; ten pamatoval lepší časy. "Jak jsi to zvládnul, v téhle naší tmě? Celá léta… Půl století…!" Chtěl pokračovat, ale došel mu dech.

Vrátil se k posteli a usnul bezesným spánkem.

- - -

Byla páteční špička a doprava prakticky stála. Vedle po ulici chodili lidé, neomezovaní zacpanými silnicemi; za nimi svítily výlohy obchodů a neonové poutače. Pomyslel si, že měl zaparkovat na místě a ne někam jezdit; tohle je nejméně na hodinu.

"Ahoj! Co ty tady děláš?" zeptal se povědomý hlas.
"Anno?"
Ohlédl se směrem k chodníku, kde teď opravdu stála Anna.
"Co je to?"
"Byl jsem si koupit skútr, ještě k těm narozeninám."
"Ani ses nezmínil!"
"Vážně? Myslel jsem, že jsem ti to říkal… Počkej, když už jsi tady, mohla bys pro mě něco udělat?"
"Povídej."
"Rodiče jednou na víkend pryč, řekl jsem, že budu u tebe… Ale potřeboval bych si něco zařídit..."
"Děláš si srandu?"
"Co?"
"Co si chceš s tou motorkou jako zařizovat?"
"Na tom nesejde..."
"Vůbec se mi to nezdá."
"Ale prosím tě. Stačí, když..."
"Stačí, když mě vezmeš s sebou. Jo."

A do háje.

"Cože? Ne, promiň... Vážně musím jet sám..."
"Vědí tvoji rodiče vůbec o té motorce?"

- - -

Od chvíle, kdy odbočili z hlavních tahů, už na silnici nepotkali vůbec nikoho. Kužel předního světla ukrajoval donekonečna ubíhající vozovku a prašnou zem vedle ní. V dálce bylo tušit obzor, temný obrys proti nepatrně světlejší obloze. Jedinou orientaci dávala mapa svítící na čelním skle. Vzduch kolem byl řídký, jako na horách.

"Nikdy jsem nebyla takhle… daleko."
"My sem jezdili každý rok."
"A co bude teď?"
"Teď to tam nechají svému osudu."
"Ty… Ty bys tam chtěl žít?"
"Ne, asi ne."
"Tak proč tam jedeš?"
"Myslím si, že by mu to udělalo radost. A navíc, nikdy jsme nenašli jeho poklad."
"Jaký poklad?"
"Jen pár věcí z mládí, fotky a tak. Je to tam zakopané, jenomže on si na stará kolena už nemohl vzpomenout, kde. Nikdy jsme to nenašli."

Po další hodině dorazili do cíle. Cesta se svažovala mírně dolů a světlo skútru se zastavilo na plechových vratech. Oba sesedli a Anna si rozsvítila na cestu.
"Hmm, žádný signál..."
"Nic tu není, jen generátor. Bude vypnutý, ale ještě by měl fungovat."

A skutečně, po otočení vypínače v hale dům ožil a rozsvítila se světla. Sedli si do křesel v obýváku a batoh položili na stůl. Přivírala se mu víčka, zatímco oči Anny běhaly po policích s knihami a obrazech se starožitnými rámy.
"Musím si trochu odpočinout, za chvíli tady snad bude lepší vzduch. Klidně se porozhlédni kolem, jestli chceš."
Anna mu věnovala pohled, ale nakonec odešla zkoumat starý nábytek.

V dílně se našla lopata i svítilna na čelo.
"Děda říkal, že to tam není, ale vždycky jsem měl podezření na jeden kámen kousek odsud. Je prostě nápadný."
S rozsvícenou baterkou vyrazili ven do tmy. Stezka vedla po holé, drolící se hlíně. Ani stopy po zelené trávě ze Slavnosti světla…
"Tvůj děda ještě pamatoval, když to tady vypadalo… jinak?"
"Jo. Říkával, že se narodil ve dne."
"Co dělal?"
"Byl v rádiu. Když ho vyhodili, přestěhoval se sem."
"A babička?"
"Ta nechtěla z města; nějak se kvůli tomu rozkmotřili a už to tak zůstalo."

Právě míjeli kraj lesa. Anna se zarazila a křečovitě mu sevřela paži.
"To… to..."
Přejel svítilnou zleva doprava a mezi pahýly stromů se rozběhly stíny. Zbytky kmenů byly nízké, připomínaly nekonečné řady němých postav. Většinu z nich porostl lišejník. Na fotografiích vypadají neškodně; zblízka je to jiný pocit.
"Neboj se, to jsou jen stromy. Už jsme skoro na místě."
Anna se ho stále držela a rychle oddechovala. Chtěl ji trochu rozptýlit.
"S dědou jsme si psali dopisy. Myslím opravdové dopisy, na papíře v obálce! Pošta do vnějších oblastí už nedoručuje, tak si děda pronajal robota. Pár vrtulí, byla to hotová poštovní holubice...," zasmál se.
"Možná už chápu, proč si s ním babička nerozuměla," usmála se i Anna.
"Dělal věci po svém, ale byl to úžasný člověk. Škoda, že už ho nemůžeš poznat. Každé léto jsme sem jezdili a hledali ten jeho poklad."
"Byla to taková vaše hra, že?"
"Ty si myslíš, že to celé bylo jen na oko?"
"Asi byste ten poklad už našli, kdyby tu někde byl, ne?"
"Podívej, támhle je ten kámen. Přesvědčíme se."

Kousek od pěšiny stál balvan, trochu připomínající pyramidu. Položil batoh na zem, rozložil vedle něj druhou svítilnu a vyrazil s lopatou prozkoumávat půdu. Anna chvíli nervózně postávala a rozhlížela se na všechny strany, nakonec se posadila.

"Hráli jsme si s dědou odnepaměti, takže když mě poprvé napadlo to, co tebe, hned jsem to zavrhl. Přece by mě nevodil za nos! Nezdá se mi, že by si to celé jen vymyslel, takový on nebyl," řekl a odhazoval první lopaty hlíny. Byla to dřina.
"Podle mě ten poklad existuje a chtěl mi ho někdy ukázat, jenže se toho už nedožil. Pokud je to pravda, dost možná je zrovna tady," pokračoval.
"Snad chtěl, ať ho najdu až po jeho smrti. Ukryl ho tady, ale nechtěl ho znovu najít. Jsou tam věci z doby, kdy celý svět vypadal jinak. Život, který by ho čekal, kdyby se nepropadl do tmy..." Otřel si pot z čela.
"Nikdy jsme nezažili nic jiného, přesto mívám pocit, že se mi stýská. Že tohle všechno je špatně. Přišel jsem na scénu, ale opona už spadla. Není kam jít, všude je jen tahle noc… kde ani hvězdy nejsou…" Sevřel pevněji lopatu a zkusil kopat dál.
"Říkalas, že se ti cesta sem… vůbec nezdá… Mně... se taky nezdá… Možná proto... jsem... sem... jel…"
Řídký vzduch ho nutil lapat po dechu a zmocňoval se ho spánek. Ještě párkrát nazdařbůh uhodil lopatou do země, když vtom se ozval kovový zvuk.
"Slyšíš... Anno...? Přece jen... to tady... je..."
"Anno?"
Žádná odpověď.

Otočil se a spatřil její bezvládné tělo ležet přes cestu.
Doklopýtal k batohu, vyndal kyslíkovou masku, nadýchl se a přiložil ji Anně.
Když přišla k vědomí, držel ji v náručí a mluvil cosi nesouvislého; však na očích mu viděla, co všechno chce říct.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Azar Dragneel Azar Dragneel | Web | 25. srpna 2015 v 11:23 | Reagovat

Po skončení soutěže jsem na Noci ještě zapracoval. Finální verzi si můžete přečíst zde: http://azar-dragneel.blogspot.cz/2015/08/noc-aneb-pulmesicova-literarni-soutez.html

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama